Starý mozek v mladém
těle
Český
sci-fi snímek Dvojrole natočil Jaromil Jireš podle námětu Jaroslavy Moserové.
Spíš než na fantastično je tu ovšem položen důraz na přiblížení
psychologických bariér, které se dostavují po změně identity. Autory totiž nezajímá ani tak samotný akt transplantace mozku jako
spíše problém doslovného "rozdvojení osobnosti" - přenesený mozek si
totiž pamatuje veškeré informace a nově přijaté tělo se mu stává cizí
schránkou. Téma není nijak nové, mnohé filmy jsou vystavěny na na motivu
stěhování duší - eventuálně mozků - z jednoho těla do druhého. K
nevýznamnějším patří povídka Růže pro Algernon a podle ní natočený film
Charly: v centru příběhu stála uměle vybuzená inteligence a z ní plynoucí
trýznivé vědomí výlučnosti a osamělosti. Nevím, zda Moserová s Jirešem tato
dílo znali, ale jejich příběh vykazuje mnohé shody - počínaje testováním na
zvířatech (kdy jejich osud jakoby předznamenává, co se bude dít s člověkem) přes
citovou zaangažovanost lékaře až k finálnímu selhání celého pokusu. Autory
nezajímala medicínská stránka celého případu ani poměry ve zdravotnictví; a
vlastně i etický dopad takové operace zůstává odsunut na vedlejší kolej.
Soustředí se téměř výhradně na postavu nově stvořené bytosti, balancující mezi
dvěma světa, nevědouc, kam se má přimknout.
Tereza Brodská podává
oduševnělý, plně koncentrovaný a přesně odstupňovaný herecký výkon. Pozvolna
modeluje jednotlivé fáze, v nichž se její hrdinka proměňuje, bravurně postihuje
projevy zestárlé mysli v mladém těle. V drobných, avšak nepřetržitě plynoucích
gestech, mimice a reakcích domýšlí, jak by mohlo v takovém případě vyhlížet
chování.
Jireš se spolehl na klasicky
odvíjené vyprávění (které přitom neuvízlo ve statičnosti výrazově sterilních
televizních inscenací), odolal lákadlům vnášet módní klipový rytmus, kouzlit s
postavením či jízdami kamery, ohromovat stylizačními posuny. I když režisér
neaspiroval na nějaké složitě strukturované podobenství, dosáhl působivé
výpovědi, které lze vyčítat nanejvýš některé neústrojně inscenované pobočné
motivy.
JAN JAROŠ
Foto Herbert Slavík
ČT 2, 14. května |