Nový film Samotáři Davida Ondříčka, k němuž napsal scénář Petr Zelenka (autor úspěšných Knoflíkářů), je dílem třicátníků o třicátnících, což ostatně tvůrci zdůrazňovali už předem. Přichází tedy do kin s pověstí generační výpovědi, ovšem s nadějí, že bude mít co říct i těm, kteří se do tohoto "vročení" nevejdou. Předpoklad se naplnil, Samotáři jsou skutečně sdělní pro diváky napříč generacemi. Dokážou jako snad každý slušný film zaujmout i diváky, kteří už přestali bezradně putovat světem, aby konečně našli někoho, "kdo už nikoho jiného nehledá" a jejichž citový život, zájmy i profesní problémy se ubírají jinudy než cesty sedmi mladých hrdinů filmu.

Samotáře charakterizuje především hledání. Hledají nejen nový, pokud možno trvalý milostný vztah, pevný bod v prostoru, ale především sami sebe. Někteří dosáhli úspěchů v profesní kariéře, jiní mají za sebou řadu milostných příběhů, další se nezadržitelně noří do marihuanového oparu, aby si vytvořil náhradní svět. Skoro všichni se dokážou tvářit suverénně, ale ve skutečnosti jsou uvnitř hodně nejistí. Jejich psychická i citová labilita se projevuje různě: náhodným setkáním s někdejší láskou (nadějný lékař), okamžikem prozření a bolesti nad matčinou smrtí (Robert), smutnými vyznáními po rozhlasových vlnách, určeným všem, ale adresovaným "té jedné" (moderátor Petr), zoufalou ztrátou orientace v čase i prostoru (Jakub). Jejich nerozhodnostem bezděčně nastavuje zrcadlo makedonská dívka Vesna, která sice má problémy, mimo jiné rovněž s hledáním, ale aspoň tuší, že mimozemšťani v Praze nepřistanou a že bude těžké, ne-li beznadějné, najít ztraceného otce...

V Samotářích potkáváme "staré známé" z Knoflíkářů: poněkud zkarikovanou střední generaci, rozhlasové studio, Japonce. Setkáváme se i s příznačným Zelenkovým humorem a sarkasmem (i když "knoflíkářské" slogany typu "to neřeš" zde najdeme méně snadno). Navíc je tu jednolitý příběh, nerozdrobený do povídek, a cit režiséra pro imaginativní kouzlo obrazu, podpořený kamerou Richarda Řeřichy a skvělou hudbou Jana P. Muchowa. Některé sekvence působí zvlášť podmanivě, např. noční scény nad městem; na jiných oceníme, že jsou zdařile dovedeny do sarkastického absurdna - japonští turisté, hromadně filmující "typickou českou rodinku" s vypůjčeným psem a jejich úprk za rozhněvanou a zoufalou Hankou. Což mimochodem tvoří působivé finále filmu. Odnášíme si z něj vcelku příznivý umělecký dojem a také radost z hereckých výkonů (L. Mitevská, J. Macháček, O. Trojan, S. Rašilov, M. Křen, H. Maciuchová, F. Němec a další). Je snad jen maličko zkalen přílišnou, patrně ne zcela adekvátní "zhuleností" hrdinů a trochu bezradným závěrem.