číslo 20/2000 |
|
Film a video |
|
Vyrovnání se svobodou
Spisovatel
Primo Levi přežil Osvětim a zbytek života se pak vyrovnával s tím, proč přežil
právě on. Bylo to na úkor někoho jiného? Měl na to skutečné právo, že jej
potkalo takové štěstí? Znepokojivé myšlenky zaháněl jejich literárním
ztvárněním (Je-li toto člověk) a nakonec
sebevraždným skokem do výtahové šachty.
Film "Příměří" zachycuje Leviho krušnou anabázi po osvobození z koncentráku. Cesta do rodné Itálie se vlekla po dlouhé měsíce, procházel z jednoho sběrného tábora do druhého, vlaková doprava stěží fungovala a cestování přes Sovětský svaz, Polsko, Rumunsko, Rakousko a Německo místy připomínalo tíživou noční můru. Ale Primo nezahořkl, vědom si největší výhry - že přežil. Potkává svérázné figurky, ať je to bohémský, podnikavý Řek, který jej pověří nesením svého zavazadla, či postavičky zajatých italských vojáků, bývalých spoluvězňů z koncentráku (vedle dojímavého motivu nemocného kamaráda, který musí do nemocnice, je to třeba zlodějíček, jenž si naříká na nespravedlivý osud). Levi na své cestě leccos nechápe, například proč by na polském trhu neměl připomínat Osvětim ani své židovství... Anabáze je pojednána útržkovitě, avšak ve výmluvných a působivých epizodách - stačí si všimnout hned úvodních scén, kdy vězňové radostně vyběhnou za vyraženou bránu koncentračního tábora, ale vzápětí v panice prchají zpět, když spatří na obzoru jezdce. Primo Levi je však se všemi peripetiemi, které jej čekají, smířen a odevzdaně je přijímá. Pohublá, obrýlená tvář, nakrátko ostříhané vlasy, vstřícné pousmání (navzdory plynoucímu času má naprosto konstantní vzezření) - taková je základní charakteristika, výtečně zprostředkovaná americkým hercem Johnem Turturrem. Film natočil režisér Rosi po dlouhých letech marného usilování klasicizujícím stylem, způsob vyprávění volí stejný jako v dobách svého největší rozmachu (důraz na věrohodné postižení davových pouličních výjevů jako vždy patří k nejpůsobivějším). Třebaže inscenačně je načrtávaný obraz těsně poválečných zmatků věrohodný, výsledek více hraničí s tezovitou výzvou k toleranci, než že by přibližoval hrdinova traumata. O nichž se tu nanejvýš jen referuje (buď přímo Levim nebo někým z jeho druhů). Příměří je poslední kameramanskou prací Pasqualina De Santise, jenž dílu vtiskl rozměr pošmournosti, rozbahněných cest a zaprášených koutů, ale také vůni soumračných letních scenerií. (jš) ČT 2, 11. května |