Anna Pospíšilová maturovala v roce 1928. Pak šla studovat na filozofickou fakultu. Téma doktorské práce si dodnes pamatuje. Ta první byla o soudech hypotetických - a když byla přijata, tak si to čerstvá absolventka rozmyslela a napsala ještě druhou, ze srovnávacích dějin literatury. Zvolila si motiv "tančící mnich v trní". Tento námět byl bojovou agitkou v době reformace a prakticky po celou třicetiletou válku putoval od země k zemi, kde zrovna bojovali proti katolicismu. Práce byla přijata s uznáním, a tak se po všech chválách předpokládalo, že se Anna dostane na univerzitu jako asistentka. Nedostala.

Mladá filozofka a komparatistka už měla za sebou jedno soukromé drama, které by se dnešní člověk zdráhal letům dvacátým přisoudit: v kvintě odešla ze školy kvůli svému učiteli, který ji přesvědčil, že jejím štěstím je - až bude starší - se za něj provdat. Když jí bylo čtrnáct a už nevěděla, jak se vymanit, domluvili se, že se rok neuvidí a - když se k ní vrátí, tak že na ni má nějaký ten nárok. Anně bylo patnáct, učiteli devětadvacet, vrátil se a ona se pošetile domnívala, že sliby se mají plnit. A tak se v osmnácti vdala.

Při tom všem studovala filozofii a kromě ní ji zájem o společenské dění zavedl i do přednáškových sálů Vysoké školy politických a sociálních nauk. Pro jejího muže, středoškolského profesora, byla světová politika a témata, která ji fascinovala, objevem, takže nikoliv on ji, ale ona doučovala jeho. Manželství dopadlo špatně. Když se rozešli, ulovila ho dívenka, která ho od svých čtrnácti skutečně milovala. Byla už ovšem nikoliv o čtrnáct, ale o devatenáct let mladší než on.

O české společnosti třicátých let Anna Pospíšilová hovoří jako o společenství slušných lidí. Přesto - meze této slušnosti jsou zřejmé ze skutečnosti, že dámám například velmi záleželo, aby místní noviny uváděly jejich jména i v případech, když do sirotčince poslaly vánočku. Šlo však o velice hodné ženy, které žily v šlechetném soucitu vůči chudým. Neboť - jak cituje Anna Pospíšilová André Gida, jak jinak by ony dámy mohly konat milosrdenství, kdyby byla odstraněna chudoba?

Odskok do Francie

Na ročním stipendiu v Lille poznala poměry v tehdejší Francii. Mezi deseti mladými lidmi z celého Československa, vybranými k reciprocitě, byla totiž i ona. V Lille si zprvu přivykala jen těžko a hned, jak mohla, jela do Paříže. Lille bylo průmyslové město a skýtalo možnost seznámit se opravdu s lidovým prostředím. Navíc v něm existovaly velké kolonie českých horníků, jenže byla krize, a tak se propouštělo - samozřejmě že nejdřív ztratili práci cizinci.

Anna se od své stáže stala frankofilem. Ve Francii má dodnes přátele a pořád je to země blízká jejímu srdci. Uvědomila si to znovu po šedesáti letech, kdy ji sem zavedl zájem odborný - studovala metody, jak v zemi galského kohouta praktikují oživování mysli starých lidí tak, aby neupadali do letargie nebo se dokonce stali nesoběstačnými.

Oživování mysli starých lidí

To je téma, které doktorku Pospíšilovou dnes zajímá. Dovede o něm nejen se zaujetím vypravovat, ale rovněž se spolu s dalšími odborníky snaží u nás zavést některé praktiky, které se jinde ve světě používají ve světě. Ostatně její věk ji opravňuje hovořit z vlastní zkušenosti, ale zároveň je příkladem, jak si lze do vysokého věku zachovat vitalitu a dušení svěžest.

"Otázka stáří je ve Francii pociťována palčivěji než u nás, protože tamní špičky ekonomické i sociální si více uvědomují, jak narůstání vrstvy starých osob v populaci poznenáhlu narušuje všechny propočty prosperity," podotýká k problému. "Z toho vyplývá tamní propracovaná metodika péče o mentální zdraví starých lidí. Například cvičení paměti, které praktikují, je velice účinné právě pro ty, kteří potřebují pocítit, že ještě za něco stojí, že se jim věnuje pozornost a že sami neupadli ještě tak hluboko, aby nechtěli. Tahle práce se většinou koná dobrovolnicky. Vykonávají ji instruktoři, kteří projdou určitými kurzy - buď jde o lidi, kteří si mohou dovolit pracovat bez odměny, nebo o důchodce, kteří pomáhají svým méně zdatným vrstevníkům. Cvičení provozují ve zcela obyčejných klubech důchodců, kde se stávají vítanou zábavou, která vede k udržení slovního fondu, k vybavování slov i k pohotovější formulaci myšlenek. Staří lidé totiž, to si vy mladí ani neuvědomujete, mnohdy ztrácejí řečovou schopnost a schopnost dobře artikulovat, protože většinou jsou sami nebo je nikdo pořádně neposlouchá, a tak si zvyknou mluvit nedbale, což znamená, že jejich fyzická schopnost zaniká podobně jako sval, který se necvičí."

Vrátit staré lidi do přítomnosti

V Paříži podle Anny Pospíšilové například existuje velký institut, který se zabývá výhradně touto problematikou. Je výdělečný a chodí tam zámožní lidé na cvičné seance. Všem vzdělanostním vrstvám v institutu přizpůsobili speciálně určené programy, a to od cvičení se ve vytváření veršíků až po všímání si architektonických detailů.

"U starých lidí je totiž třeba vrátit jejich pozornost k tomu, co se děje. Většinou nevnímají, nechají partnera mluvit a potom zjistí, že jim vlastně nic neřekl. Je nutné přimět je, aby se soustředili, vydrželi u jednoho předmětu," znepokojeně debatuje Anna Pospíšilová. "Staří lidé třeba něco začnou a vzápětí už myslí na něco jiného. Jde to tak daleko, že přijdou do koupelny, ale už nevědí, proč tam přišli. A samozřejmě kontrolovat tělesné pohyby. Mnohdy se lidé nad šedesát domnívají, že něco nemohou, ale vůbec nevědí, proč to nemohou. Když se jim ukáže příslušný pohyb a přimějí se, aby věnovali pozornost jeho procvičování, tak se výsledek obvykle dostaví."

Hradby a ulity

"Lidé vyššího věku si kolem sebe vytvářejí určitou hradbu. Je to ulita, která je má chránit před nárazem. Ti lidé se neustále přesvědčují, že je nikdo neposlouchá. Oni se pořád vracejí do těch svých slavných mladých let, kdy byli krásní, kdy byli úspěšní, kdy věděli, jak má život vypadat, a ten svět je pak zklamal. Na tohle ovšem nikdo není zvědavý. Takže raději zalezou, mladí si stejně dělají, co chtějí, na ně už nikdo nedbá, ale když jen trochu najdou příležitost, to se člověk někdy diví, jaké někdy neobyčejně zajímavé pravdy řeknou o sobě i o světě, a vy si říkáte - no vida, a ten dědek vypadá, jako by ho zajímalo jenom pivo," usmívá se Anna Pospíšilová. "Pro tenhle stav věci je nápadné, jak mnoho lidí upadá doopravdy na duchu. Jejich mysl se uzavře do stereotypu, že už mě nic nezajímá, že tenhle svět už není můj. Proto je nesmírně důležité zabránit, aby jejich mysl úplně nevyhasla, aby se nestali letargickými. Starým lidem by měl alespoň občas někdo dát najevo, že je má rád, dát jim jakýkoliv impulz k pocitu, že ještě stojí za to něco se sebou podniknout, že tady pořád mají své místo. Aby zde nebyla ta přísná segregace - No, už jste starej, tak co chcete!

Člověk musí chtít

Stará filozofická pravda zní: aby člověk chtěl, tak musí moci chtít. Když si sednete do závěje, vy víte, že je to smrtelné, ale nemůžete vstát. Jsou různé mozkové i jiné choroby, kdy pomůže lékař, někdy lékař pomoci nemůže. Jistě jsme smrtelní a jednou všichni nějak skončíme. "Proto je život to nejneúspěšnější podnikání, končí vždycky špatně," směje se Anna a hned dodává: "Na druhé straně dokud tu jsme a dokud má člověk sílu, tak je třeba se snažit, aby se život prožil plně a dobře."

Anna Pospíšilová je příkladem životní nezdolnosti. Kdyby měla neomezené příjmy, pořídila by si dům, do kterého by se vešly všechny knihy, které by chtěla mít, protože se bojí chodit do knihkupectví. A byla by to filozofická literatura, politologické a politicko-sociologické knihy i historické spisy. Protože historie ji ve zmatku naší doby zajímá nade všecko.

To všechno stíhá ve svých devadesáti letech. Anna Pospíšilová se totiž narodila 18. ledna 1910.

OTA NUTZ