Jan Spálený se stále více zabydluje ve světě showbyznysu. Je čerstvým držitelem dvou cen za rok 1999: Akademie populární hudby ho ocenila v oblasti jazzu, nezávislí hudební publicisté mu udělili Žlutou ponorku za jeho zatím poslední album. Právem. Jan Spálený je renesanční člověk několika profesí a zájmů: především skvělý muzikant, multiinstrumentalista, skladatel a zpěvák; dále hudební dramaturg na stanici Český rozhlas 2 - Praha (zkusil si i televizi) a taky hudební režisér. Kromě toho je amatérským modelářem. Kapelu Amatérské sdružení profesionálních muzikantů (ASPM) založil v roce 1984 s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem. Tenkrát skupina vznikla jako folkbluesové trio, dnes (po rozchodu s Petrem Kalandrou) má členů pět a pohybuje se na pomezí folku, jazzu a blues. Ostatně blues je zřejmě Janu Spálenému přisouzeno a on zase patří k těm, kteří ho opravdu umějí. A tak se ptám:

Spojujete v sobě dvě profese - aktivního muzikanta a hudebního úředníka. Nepláčete někdy jako úředník?
Někdy samozřejmě ano, ale jako újmu na životě to necítím. Je to jenom - řekl bych - jiná šarže, jiný způsob práce s hudebním materiálem. Jako aktivní hudebník vycházím především z toho, co umím, jakým způsobem chci a dovedu předat svoje sdělení druhým. Žánrově a prostředky jsem vlastně neomezen. Jako dramaturg musím vycházet především z toho, koho musím jako pracovník stanice oslovit. V tomto případě musím manipulovat i s muzikou, ke které třeba nemám osobní ani kladný vztah.

Jako muzikant se jistě realizujete. Uspokojuje vás v tomto smyslu i funkce rozhlasového dramaturga?
To určitě ano. Je to velmi členitá práce, která předpokládá dost slušnou odbornou přípravu, člověk musí vstřebat značné množství informací, a trvá to léta, než například může kvalifikovaně ovlivňovat vysílací schema v rozhlase.

Jeden z vašich kolegů - rozhlasových dramaturgů řekl, že se hudbě v rozhlase přestává důvěřovat. Myslíte si to také?
Ne, to si nemyslím. Problém je, že tradičně o hudbě mluví lidé, kteří ji k ničemu nepotřebují, nebo je pro ně jen antiseptickou výplní. Je to obecnější: nastupuje generace, která nepotřebuje kulturu, a hudbu považuje za nějakou podezřelou aktivitu. Mnohdy mluvím s lidmi, i vzdělanými, kteří mi říkají: já ti věřím, že ke svému životnímu stylu potřebuješ hudbu, ale nechápu to.

K vaší práci dramaturga: jistě jsou na vás kladeny určité požadavky z různých stran, jste nucen často dělat kompromisy?
Ano. Stanice Praha má velice široké spektrum publika, ať se to týká věku, sociálního postavení, vzdělání či místa bydliště, a každý má jiné požadavky. My máme široký hudební formát, abychom je uspokojili. Každý nový segment programu, který má oslovit další posluchače, je třeba tvarovat tak, aby neublížil těm, kteří rádio už poslouchají. Konkrétně: každé rádio by chtělo získat nové mladé posluchače. Stanice Praha má většinu posluchačů starších šedesáti let, ale i čtyřicátníky a padesátníky. Když budeme chtít hrát pro třicetileté, stojíme před problémem, jak to udělat, abychom neublížili těm sedmdesátiletým. A naopak.

Vedle práce dramaturga máte i své autorské pořady. Z nich asi nejznámější je Černobílá mozaika...
Černobílá mozaika je klasický noční rozhlasový tvar. Původně vznikl pod jiným názvem v privátním rádiu jako celonoční kontaktní pořad, něco jsem povídal, hrál jsem hudbu a lidi mi mohli volat. Tenhle pořad jsem si pak přinesl v hodinové stopáži do veřejnoprávního rozhlasu, nejprve na Radiožurnál, potom - opět přes privát - na Prahu. Tady už nešlo o přímý, ale o dopisový kontakt, a taky to fungovalo. Dělám tenhle pořad už řadu let a zatím jsem nevynechal ani jeden týden. Čím déle Černobílou mozaiku dělám, tím méně v ní mluvím. Hraji hudbu, kterou mám rád, která respektuje imaginaci noci a přitom se mě nějakým způsobem dotýká. Takže jde napříč hudebními žánry od blues až po folklor.

Komu je pořad určen?
Existuje určitá skupinka lidí, odhadem asi tak tři tisíce, kteří Černobílou mozaiku poslouchají pravidelně a ovlivňují ji: korigují každé mé slovo, každý můj výběr muziky, vlastně mě tvarují ke svému obrazu. Musím říci, že jsou to většinou ženy. Témata konkrétních dopisů zobecňuji, snažím se na ně odpovídat tak, aby rozuměli i ti, kteří ten dopis nečetli. A součástí pořadu je i četba - většinou pohádková. Někteří mí přátelé si mysleli, že jsem se zbláznil, když jsem se rozhodl vyprávět kolem půlnoci pohádky. Jsou v tomto případě určené dospělým. Jsou v nich zřetelně rozdané karty - dobro je dobro, zlo je zlo, víme, kdo je padouch a ten je nakonec bit. Tento řád posluchače hladí. Většina z nich totiž žije v nějakém neřádu, ať soukromém či veřejném, a to, že někde, byť v pohádce, jsou věci poskládané tak, jak to má být, jim vyhovuje.

Za Černobílou mozaiku jste byl oceněn v rozhlasové soutěži Prix Bohemia Radio v Poděbradech. Co to pro vás, jako hudebního světoběžníka, znamená?
Já zase takový světoběžník nejsem. Na Český rozhlas jsem velice citově uvázaný a první cena za Černobílou mozaiku mě velmi potěšila. Vůbec jsem neměl pocit, že to je něco, čeho jsem samozřejmě musel dosáhnout, a vlastně mě to nezajímá. Naopak - zajímá mě to velmi. Ke svému podniku mám opravdu silnou citovou vazbu, vždyť prostřednictvím rádia jsem odmalička všechno vnímal: Annu Hostomskou, hokej, proces se Slánským, pohádky. A v dospělosti jsem vlastně jenom přestoupil z jedné strany barikády na druhou. Přitom budova Českého rozhlasu na Vinohradech mi zrychluje tep, žádnou jinou takovou budovu neznám. Je poněkud omšelá, tradiční, krásná...

Rádio je očividně vaší láskou. Co hudební lásky? Stále se točíte kolem blues...
O blues mluvím ani ne tak jako o stylu, mám na mysli spíše metodu. Důležité pro mě je to, co je autentické. Co se týče hudebních lásek, ty se v průběhu doby měnily. V době, kdy jsem chodil na konzervatoř, bych jistě uvedl Raye Charlese na jedné straně a Schönbergova Měsíčního pierota na straně druhé. Dnes... Čím jsem dospělejší, tím víc mě přitahuje ženský svět. Asi to je deformace z Černobílé mozaiky. Takže teď uvedu dvě ženy. Bonnie Raitt, což je bílá rusovlasá bluesmanka skoro v mém věku, které uvěřím i to, když bude v úterý zpívat, že je středa. Ona na mě má klíček a působí na mě pozitivně, i když zpívá, že je nešťastná. Tou druhou je Zuzana Lapčíková z Topolné. Je silnou muzikantskou osobností, folkloristkou, která se suverenitou, pokorou a znalostí dokáže kráčet napříč hudebními žánry.

Zuzana Lapčíková vám křtila koncem minulého roku v Malostranské besedě novou desku s názvem "...až srdce usedá". Toto album bylo odbornou kritikou velmi dobře přijato...
Naše kapela měla asi tříletou nahrávací pauzu. Během té doby samozřejmě vznikaly nové písničky a vloni nás oslovila firma Lotos, že by ve svém katalogu rádi měli Amatérské sdružení profesionálních muzikantů. Mimochodem - katalog vydavatelství Lotos je velmi zajímavý. Obsahuje třeba Zuzanu Lapčíkovou nebo mistra Josefa Suka. Tuto nabídku jsem přijal s nadšením. Ve studiu jsme pak tahali z kufru některé z nových kousků, zvažovali, hráli a nahrávali jsme podle toho, jak nám bylo smutno nebo veselo. Když jsme pak ty písničky poskládali, zjistili jsme, že to tak může být, i když jsme vlastně nahráli něco jiného, než jsme chtěli. Původně jsme plánovali stylově užší bluesovou desku, nakonec je tam kdeco. Je to trochu do šansonu, je tam kuplet, romantický valčík... Ortodoxní "bluesárny" tam zbyly nakonec jen čtyři. To album je pravdivým obrazem naší kapely, toho, co preferujeme, a toho, jakou jsme zrovna při natáčení měli náladu. Přestože jsme natočili jinou desku, než jsme původně chtěli, myslím si, že je dobrá.

Vedle svých se podílíte také na deskách jiných interpretů, radou i hudební režií. Podle čeho si tyto projekty vybíráte - chcete pomoci, nebo je to pro vás radost?
To spolu souvisí. Ale dnes už dělám hudební režii jen výjimečně a u mimořádných věcí. Po mnoha letech této činnosti jsem už totiž v této oblasti dost opotřebovaný. Hudební režisér musí totiž často aktivně poslouchat i hudbu, kterou poslouchat nechce. Proto jsem vloni režíroval jen dvě desky, a ty jsem si vybral. První z nich byla kapela Bílá nemoc. Poetika textů Františka Stralczinského se mě dotýká, cítím, že je to můj svět; stejně tak i členové této skupiny, která prochází tragickými peripetiemi - v poměrně krátké době zemřeli totiž dvorní textař a kapelník - jsou moje krevní skupina. Druhou deskou bylo album Zuzany Lapčíkové. Setkání s ní je pro mě asi nejsilnější hudební zážitek poslední dekády. Je velmi cílevědomá, ale takových lidí znám hodně. Je pilná, a takových lidí znám taky hodně. Ona je - i přes své mládí - moudrá. Navíc je krásná, ale i krásných lidí několik znám. Jenže u Zuzany to všechno Pánbůh poskládal tak, že setkání s ní je pro mě mimořádné. Na jejím albu jsem se podílel ze zcela sobeckých důvodů: chtěl jsem u té práce být.

Do Malostranské besedy vám k novému albu přišel pogratulovat i bratr. Z toho, co jsem viděl, se zdá, že se máte hodně rádi...
My spolu máme výborný vztah. Můj bratr je můj přítel a já jsem šťastný, že to tak je. Už jsme toho spolu prožili opravdu hodně. O tom se asi nedá moc mluvit.

Naše povídání jsme začali rádiem, pojďme rádiem i skončit. Jakou má podle vás rozhlas jako médium budoucnost?
Úžasnou. Tu největší. Rádio je nejdokonalejší médium, jaké existuje, to je dneska už všeobecně známá a uznávaná věc. Televize proti rozhlasu nemá šanci. Televize i rádio se samozřejmě snaží udržet si diváky a posluchače. Jenže rádio má oproti televizi prostor pro představivost. Je to partner. Já když přijdu v noci zničený domů, mám za sebou dvanáct hodin v rozhlase a čtyři hodiny zpívání někde v kouři, nejsem schopen žádné další práce. Tak si pustím rádio a zalovím v éteru. Dotýkám se muziky, potkávám hlasy, které jsou mi v tu chvíli milé, i když jim nerozumím. Naladím si třeba rozhlasovou stanici ze Stavangeru a slyším nějakou norskou babičku, jak vypráví. Vůbec jí nerozumím, nanejvýš slovo Stavanger. V tu chvíli však s tou norskou babičkou trávím zbytek noci a jsem šťastný. Rozumím si s ní, i když nevím, co říká. A takhle funguje rozhlas. Vedle svých dalších funkcí, třeba informační či múzické, je to prostě společník člověku, který je sám. A proto má skvělou budoucnost: protože jsme všichni často sami.