číslo 20/2000
vychází 2. května
Výběr z odvysílaných pořadů ČRo
Fustát - dnes čtvrt ve staré Káhiře - bylo město, které roku 642 založila vítězná armáda arabského dobyvatele Egypta Amra ibn al Ase. Vybrala si k tomu místo kousek od zdí římské pevnosti nazvané Babylon. Ve Fustátu vlastně vznikla Káhira - a dějiny Káhiry se stávají i dějinami Egypta. Fustát byl obchodní křižovatkou, kterou později zničili Fátimovci a za panování Mameluků na tom místě vzniklo smetiště. Ale ještě předtím zde pracovali hrnčíři a dlouho poté zde hrnčíři pracovali zase. Viděla jsem to před pěti lety na vlastní oči. Hliněné pece stály na odpadcích, byly mezi odpad vklíněny, jakoby vlepeny. Byly velmi prosté, topilo se v nich dřívím a dřevěným uhlím a pálila se v nich velmi prostá užitná keramika, džbány na vodu a podobně. Hrnčíři byli černí od dýmu a s nimi pracovaly děti, které vypadaly stejně. Byli velmi chudí, ale dobře naladění, vlídní k návštěvníkům, kteří se o ně zajímali a fotografovali je. Vždyť měli práci! Na horách odpadků se pracovalo a bydlelo, žilo se z odpadků, v konzerv se vyráběly různé nádoby, z hadrů koberce. Kozy a ovce se živily na zbytcích jídla, ale nebojácně spásaly i igelitové pytlíky. Když jsme loňského roku navštívili Fustát, nenašli jsme ani hrnčíře, ani pece, zmizely i největší hromady odpadků. Nebylo tam nic. A přece! Na okraji zůstaly "slumy", jak se anglicky říká chudinským čtvrtím. To jsou příbytky - slovo stavení nebo domy se nehodí- podivným způsobem vybudované s toho, co je po ruce. Snad kusy plechu, nebo lepenky, pár prken doplněných hliněnými cihlami, střecha z igelitové plachty. Nouzová přístřeší, do kterých se uchýlili obyvatelé Fustátu, poté co buldozery srovnaly místo se zemí. Byla to neopatrnost tam jít. Obklopily nás děti, náhle agresivní. Už jich bylo deset, dvacet, už měly ruce v naší tašce, už štípaly a házely kameny. Pak se objevili dospělí, vlastně mladý muž. Bylo mu sedmnáct, mluvil anglicky, pod paží si nesl knihy, bydlel v tom slumu. Vyptal se, kdo jsme a co chceme, vyvedl nás ven a rudý v obličej se omlouval za děti - " odpusťte jim, jsou nevědomé". On již věděl víc. Nevěděl však, a kdo to ví, zda nestráví život v doupatech na pokraji Fustátu.