Kolem roku 1920 se v evropském písemnictví objevila vlna románových biografií (Ludwigův Goethe je z roku 1920, Zweigův Romain Rolland z r. 1921, Mauroisův Shelley z r. 1923). V polovině třicátých let, kdy Zweig po několika dalších "biographies romancées" (Joseph Fouché, Marie Antoinetta) píše své "skryté autobiografie", tedy Erasma Rotterdamského a Castelliův zápas s Kalvínem - Svědomí proti násilí, se radikálně mění politická situace. Zweig, který se po první světové válce usadil v Salcburku, kde až do Hitlerova nástupu v roce 1933 prožil nejklidnější období ve svém životě, odchází v roce 1938 do Londýna a později emigruje do Brazílie. Nástup nacismu bral jako triumf barbarství, "pád do prázdnoty". "Nepotřeboval jsem více než dva tři dny, abych viděl, jak se situace za těch několik málo měsíců zhoršila," napsal počátkem roku 1934 po dočasném návratu do Rakouska. Na výbuchy zvůle, fanatismu, násilí a nesnášenlivosti zareagoval nepřímo, oklikou přes 16. století, století humanismu a reformace, přes beletrizovaný životopis humanisty Erasma Rotterdamského (1934) a románový přepis souboje dvou reformátorů, Kalvína a Šebestiána Castellia - Svědomí proti násilí (1936).

Obraz Castelliova boje proti zfanatizovanému davu, proti mocným manipulátorům a neomylným a krutým vládcům, obraz bojovníka, který nevládne ničím jiným než "neochvějným svědomím v neohrožené duši", je dodnes živým svědectvím o duševní revoltě spisovatele Zweiga proti nastupujícímu barbarství.