číslo 21/2000 |
|
Film a video |
|
ZVEME VÁS DO KINA
Když řádí ďábelské síly
Píše se rok 1799 a New York se chystá na přechod do nového věku. Konstábl Ichabod Crane (Johnny Depp), sebevědomý mladý muž skálopevně přesvědčený o síle logiky a rozumu, vystupuje nejen proti mučení při výsleších, ale i proti duchařským představám, když přijede do zapadlé osady Ospalá díra, kam byl vyslán, aby vyšetřil záhadné zločiny - údajně bezhlavý jezdec, duch dávného bojovníka, usekává svým obětem hlavu... Tak začíná nový americký film Ospalá díra režiséra Tima Burtona, jenž nejednou zaujal okouzlujícím balancováním na hraně mezi vážnou prezentací strašidelných historek a jejich parodií (např. Mars útočí). I tentokrát příběh vykazuje známky satanského hororu, avšak režisér jej velice rafinovaně opatřuje sotva znatelnými známkami ironického odstupu. Používáním všudypřítomných mlh a vlhka, syré země, holých stromů i křovisek zjevně odkazuje na Fisherovy strašidelné filmy z produkce Hammeru (Pes baskervillský) či Cormanovy poeovské horory z počátku 60. let (Předčasný pohřeb), samozřejmě v realizačně dokonalém ztvárnění, které mistrné modelaci věčně zachmuřeného prostředí propůjčuje výraznou estetickou hodnotu. Burton si pohrává s obvyklými žánrovými rekvizitami (vezměme si rozsochatý "strom mrtvých", z něhož prýští krev a v němž se zřejmě tají vchod do podsvětí, protože tajemný jezdec se vynořuje právě odtud) a výstavbovými klišé, vnáší záměrně proklamátorské podtóny do hrdinovy postavy, neopomene prodlít u jeho poněkud bizarních nástrojů i "vědeckého" vybavení, začleňuje jeho do podvědomí zatlačené vzpomínky na traumatizující dětství, kdy jeho matka byla usmrcena jako čarodějnice - naopak tyto stylizované výjevy jsou zasazeny do oslnivého jasu a běloby místností, v nichž se pohybují černě oděné postavy. Mírně papundeklové, přitom s technickou dokonalostí vytvořené reálie stylově navazují na nedávné filmy podobného žánru, jakými byl Coppolův Dracula či Branaghův Frankenstein. Johnny Depp dobře postihuje rozmezí mezi seriózní prezentací a parodickým pomrkáváním, hrdinův sebestředný, až přehlíživý a nadřazený způsob jednání jako by zakrýval nejistotu, podvědomé obavy z následků, když se zřekl víry. Teprve láska, v níž se dlouho zdráhal uvěřit, jej vlastně vysvobodí... JAN JAROŠ Foto archiv |