Pochvalme Českou televizi už za samotný fakt, že novou televizní inscenaci jedné z největších oper 20. století, Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, vůbec realizovala. Šla odvážně "na trh" s náročným tvůrčím projektem z rodu těch, které přesvědčivě naplňují její veřejnoprávní poslání. Pochvalme však Českou televizi hlavně za kvalitu - inscenace se totiž zdařila. Dílo vzniklé v koprodukci s RTV Slovenija bylo skutečnou ozdobou televizní Bílé soboty. V jeho základu stála vynikající supraphonská nahrávka, kterou s britskými pěvci - a tedy v angličtině - pořídil sir Charler Mackerras. Ten českou hudbu zná a ví, komu ji svěřit. Režisér televizní inscenace Tomáš Šimerda ale nepodcenil ani filmovou stránku projektu. Natáčelo se na chorvatském ostrově, jehož prostředí má k místu děje původního příběhu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise blízko. Spolupracovali také místní lidé - nejen v komparsu, ale i v některých rolích - a přidali příběhu na autentičnosti. Celkově jde o hudebně i filmařsky skvěle skloubené dílo, které se jistě bude na obrazovky vracet.

Hudební dokument Legenda jménem Kubelík (premiéra 26. dubna na ČT 2) otvírá málo známé stránky české hudební historie. Jméno houslového virtuosa Jana Kubelíka totiž překvapivě téměř zapadlo do prachu archivů, přestože tento geniální houslista byl na počátku 20. století jedním z prvních skutečných hudebních hvězd Evropy. Proslavil se už v mládí - ještě mu nebylo pětadvacet, když ho přední evropští panovníci dekorovali významnými řády. V San Francisku přišlo na jeho koncert přes sto tisíc posluchačů. Se stradivárkami Emperor z roku 1715 objel Kubelík celý svět, později však měl doma "smůlu": jeho syn, dirigent Rafael Kubelík, emigroval po únoru 1948 z republiky a stal se nežádoucí osobou. Spolu s ním se vytratila i památka na otce. Snímek Martina Suchánka (scénář Jiří Pilka) pro televizní diváky objevil málo známé skutečnosti ze života i tvorby obou Kubelíků i celé rodiny, v závěru se navíc mihne s houslemi i Rafaelův vnuk. Škoda že v první části, věnované Janovi, se tvůrci chvílemi nevyhnuli určité popisnosti; Rafaela naproti tomu pojednali mnohem dynamičtěji.