Britům je to jasné hned, když se ozve z televize známá znělka. Soutěžní pořad, jehož vysílací práva vlastní sedmnáct zemí včetně Austrálie, Německa i Ruska, přikovává do pověstných britských polštářů a polštářků v sedacích soupravách před zářícími obrazovkami miliony diváků. A ti se baví, testují své vědomosti se soutěžícími ve studiu, drží palce nebo závidí - to možná méně než u nás - nebo kroutí hlavami, když se ze čtveřice otázek zájemci o milion netrefí. Někdy je to vážně k nevíře. To si říkám třeba, když nešťastník tápe a potí se nad dotazem, jak že se to jmenuje měna, kterou tady na ostrovech moc nechtějí, ale která je společná už pro řadu států Evropy. Přitom na vybranou jsou k euru tak neskutečné alternativy, jako je rubl. Jenže pak si vzpomenu na některé naše bouráky, kterým zamotává hlavy v televizní sondě znalostí i otázka, na které řece leží město Ústí nad Labem. A jsem potichu - nikdo není dokonalý. Proč by pak zrovna potomci Shakespeara, Darwina či Newtona měli vědět, že hlavním městem nějakého Finska jsou Helsinky. Finsko přece nebývalo součástí britského impéria jako Austrálie, Jižní Afrika nebo Hongkong.

Ale zpátky k pořadu Kdo chce být milionářem - zač je tedy ten milion liber? Začněme u prvního stupínku - poté, co jsme vyšli vítězně z testu pro deset uchazečů a sedíme už naproti Chrisu Tarrantovi, hvězdě pořadu. (Malá odbočka: Kdo má dojem, že jméno populárního moderátora už možná slyšel, je to možné. Mluvilo se o něm hodně v souvislosti s uveřejněním lechtivých fotografií Sophie Rhys Jonesové "nahoře bez" ještě před její svatbou s královským synem princem Edwardem.) Takže zpátky k té otázce - za sto liber může třeba být, co se říká, že máte v břiše, když jste nervózní - motýly, mravence, berušky nebo červy? Nejsme doma, na mravenčení zapomeňte. Jednička je správně a za motýly v břiše můžete mít stovku liber. A pak to stoupá a stoupá a patnáct otázek vás může dovést až k vysněnému milionu. Popravdě se to zatím nikomu v Británii, na rozdíl třeba od Ameriky, nepovedlo. Však si také Britové stěžují, a to i oficiálně. Firmě, které práva na TV soutěž patří, vadí, že Američané si ve Státech dávají moc lehké otázky. A proto vyhrávají i ten pověstný milion - v dolarech pochopitelně. V soutěži máte jako záchytné body na žebříku k vysoko visícímu milionu jen tři nápovědy k výběru správné odpovědi ze čtyř možností. Tzv. fifty fifty - tedy zúžení čtyř možností odpovědí na dvě, dále pomoc obecenstva, které napoví - ale může se i plést, a pak také telefon. Na jeho druhém konci je přítel nebo někdo z rodiny, kdo může během třiceti vteřin napovědět - pokud ví. Touha po milionu je velká, ale zatím dosáhl jen jeden Brit na půlku obnosu. Bývalý námořní důstojník Peter Lee na počátku soutěže tvrdil, že by byl spokojen se čtyřmi tisícovkami liber, protože tolik právě utratil za auto. Nakonec ale důchodce z Walesu - díky tomu, že zodpověděl čtrnáct otázek a v té poslední věděl, co doslova znamená výraz kamikadze - dostal od Chrise Tarranta šek na půl milionu liber. A milionářem je prý zatím jen moderátor, který si už populární soutěží tolik vydělal - tvrdí se po Londýně. Kdo ví, já ale zato vím, že možná jde tou soutěží už na nervy svým vlastním dětem. Když prý šel Tarrantův syn jednou ráno do školy, ptal se ho průvodce soutěže Kdo chce být milionářem, jestli má s sebou svačinu. A sedmiletý kluk pohotově, v narážce na tátovy moderátorské televizní praktiky, odvětil: "Samozřejmě že mám, jsem si absolutně jistý a nepotřebuji k tomu ani fifty fifty, ani pomoc publika..."