Jednou si zanotovala Novosvětskou. "Co to zpíváš," ptal se. "No, mám moc ráda toho amerického skladatele Dvoraka," řekla. "Ale to není Američan, to je Čech jako já, to je náš skladatel, který byl nějaký čas v Americe," ozvala se nutnost bránit své. Prstem na mapě si pak ukazovali, kde jsou Čechy.

Je to a není to dávno. Hejzlarovi už žijí čtyřicet let v Praze a roky života jim nadělily už i vnoučata. Paní Taj-ťün má za sebou mnohaletou práci na devítidílném česko-čínském slovníku. Na společném kontě se pak mohou pochlubit řadou knih nejen s vědecko-kulturními pojednáními, ale i překlady a čínskými kuchařkami. Tolik by chtěli, aby Češi věděli více o Číně a Číňané více o České republice. Teď, právě teď k tomu udělali další krok. Sestavili obsáhlý Lexikon čínského mudrosloví. Možná že jste o tom slyšeli na stanici Praha v podvečerní hodince. Setkala jsem se s Hejzlarovými nad čerstvým vydáním knihy. Připadalo mi to, jako by mi ukazovali poklad. Poklad nejryzejších, vybroušených kamínků lidských zkušeností, myšlení a výroků. "Číňané například mají hluboký cit pro plynutí času, kontinuitu bytí, slyšíte to z jejich filozofie," připomínali mi Hejzlarovi...

"Čím jsou lidé v Číně jiní než my," vyzvídám. "To je jedna z takových vzácných vlastností Číňanů, že tam se vás nikdo neptá - kolik je vám let," říká doktor Hejzlar. "Já vím ze studia i z toho, co jsem psal, že Číňané nikdy nekladli nějaké věkové hranice v tvořivé práci. Je mnoho čínských umělců, kteří svá díla vytvořili ve vysokém věku, a byla to díla s úctou očekávaná a vážená. Tak tvořili Č?i Paj-š, T?ao Jüan-ming nebo Chuan Pin-chung, ten až v 92 letech. U nás v poslední době vidíme, že lidé jsou odepisováni a nebo se sami odepisují ve středním věku. Nedozrávají. Nu a čínská tradice naopak je, že nejcennější věci má člověk vytvořit obklopen svou rodinou - ve vysokém věku."

Hejzlarovi si vyzkoušeli obojí: naučit se čínštině a naučit se češtině. Překvapivě se shodli na tom, že čínština není tak těžká jako čeština. Záludnosti naší gramatiky snad ještě překonají nepřebernost čínských znaků, které prý se ale mladý člověk - chce-li, dosti rychle učí. Paní Hejzlarová vydala v Hongkongu a v Číně překlady autorů Havlíčka, Langra, Čapka, pro ni zvlášť oblíbeného malíře a spisovatele Lady a také knihu českého humoru. Jestlipak Číňané chápou to zpola dobrácké a zpola sršaté poselství ze středu Evropy? Ale zdá se, že ani my nemáme nijak daleko k mnoha čínským výrokům, sentencím a veršům.

Možná byste soudili, že v Číně těžko narazíte na něco českého. Omyl. V Číně znají vojáka Švejka. Vzdělaní lidé v Číně znají Halase, Seiferta i Čapka. V Číně se hraje Smetana i Dvořák. A pak je tu ještě jedna zajímavost, která by mohla zaujmout naše výtvarníky a architekty. V celé východní Číně existuje pojem "t?e - k?e - t?ia - tü", český nábytek. Ten výraz představuje naprostou dokonalost, funkční důmyslnost a vysokou estetickou úroveň. Pan doktor Hejzlar pátrá, jakou to hřivnu tam nějaký náš předek zanechal. Tak nevím, zasloužíme si takovou zlatou pečeť?

A jak Hejzlarovi žili a žijí v České republice? Když sem po studiích přijeli jako manželé, žilo Československo špionomanií a čínsko-československé sympatie sebou poslušně klátily podle soubojů ruského medvěda s čínským drakem. Takže - jak také jinak, byli podezřelí pro obě strany, československou i čínskou. A jak nyní vypověděl archiv v Pardubicích, sinolog Hejzlar a jeho žena byli hlídáni a písemně hodnoceni dobrácky se tvářícími kolegy, a aby vůbec nic neušlo, stálo za to i odposlouchávat jejich telefon.

A dnes? I to je málo potěšující. Dnes chodí po ulicích Prahy raději spolu. Nikdo už o nich nepíše pomlouvačná hlášení, zato občas si bojovní mladíci neodpustí drzé výpady a hloupé poznámky vůči "nezvané cizince". Cizince, která už společně se svým mužem tolik udělala pro naši větší vzdělanost a která má navíc české děti a česká vnoučata.

Hejzlarovi mají vzácné poslání. Přiblížit nám stále tajemný a nepochopený obraz Číny. Abychom věděli, že to není jen starý totalitní režim s divokým nástupem kapitalismu, ale nesmírně obrovské teritorium s miliony a miliony osobitých lidí. Čínský malíř prý ctí zásadu, že obraz světa se musí najít mezi podobným a nepodobným. Všechno, co je nepodobné, je klamáním člověka a co je příliš podobné, je vulgární a bez poezie. A tak ti dva už zase nosí v hlavě další knihy. O příbězích starých čínských mistrů, o krajině, o hedvábné cestě, o životě rodiny paní Taj-ťün za japonské války a o tom, v čem by si mohli porozumět lidé ze středu Evropy a ze vzdálené Číny.

JINDRA KLÍMOVÁ