číslo 21/2000
vychází 9. května

Rozhlasové tipy

Za krále Holce

Na 254. schůzce se potkáváme s jedním zlatovlasým kučeravým andělíčkem. Byl hezký jako panenka a asi tak stejně užitečný. Sedmnáct let, po celý svůj nespravedlivě krátký život, ztělesňoval sympatie, naděje, perspektivu. Léta kralování Ladislavova můžeme považovat za dobu nejkrásnější a nejblaženější, jelikož žádnými pohromami nekalenou, v životě pana Jiřího z Poděbrad. Král kraloval a správce vládl a vedl péči o obecné dobré; onen dával jméno a štít, tento provozoval moc a právo. Snažení správcovo směřovalo k prospěchu krále a vlasti pospolu... dozvídáme se od Františka Palackého. Když umíral Ladislavův otec Albrecht II. Habsburský, nacházela se jeho manželka (málo milující, ale o to ambicióznější Alžběta Lucemburská) v pátém měsíci těhotenství. Albrechtův nástupce (a byl to dědic tří významných evropských trůnů - českého, uherského a rakouského) byl zatím v poněkud embryonálním stavu. Tento fakt zásadně ovlivnil jeho příští osudy. Ladislav (od narození přezdívaný po latinsku Posthumus neboli česky Pohrobek) přišel na svět ve chvíli, kdy už v čerstvých vodách bezvládí kroužilo plno dravců, připravených kořistit z nepřítomnosti ústřední moci (političtí zlatokopové otevírají své claimy neboli dílce půdy, na nichž hodlají těžit, nejrychleji a nejraději právě v takových nepřehledných momentech). Jeden panovník byl v rakvi, druhý (jeho nástupce) u prsu kojné. Jako by se na pány usmálo štěstí. Zatímco Pohrobek v blažené nevinnosti zůstával po léta mimo soutěž, tak se ve všech třech opuštěných zemích vynořily osobnosti, které tím či oním způsobem využily bezkráloví k uplatnění ambic, k prosazení vlastních cílů. Královna-vdova a královna-matka Alžběta to viděla - od počátku jí bylo jasné, co je v sázce. Rozhodnuta chránit zájmy synka i své vlastní rychle zařídila provolání Ladislava Pohrobka za uherského krále. Dokonce ho dala ve Stoličném Bělehradě okamžitě korunovat, aby mu pojistila alespoň jednu ze zděděných zemí. Děcku v povijanu ještě nebyly tři měsíce a už mu zkusili nasadit královský diadém. Jenomže ten kojenec nemohl symbol vladařské moci na své klimbající se hlavičce udržet, to bylo jasné. Formální nároky a tituly Pohrobkovy se už tenkrát (a platilo to po celou jeho éru) proměnily v předmět spekulací a vleklých sporů, přičemž on sám byl událostmi vlečen a nijak je neovlivňoval. Ten krásný chlapeček se zlatými vlásky se stal zajatcem vlastní vznešenosti. Kdekdo mu chtěl pomáhat. Ochránci i poručníci vystavovali na odiv čestnost svých motivů, aby pravé zájmy, zištnost a touhu po mocenském sebeuplatnění pěkně ukryli ve stínu. Nejprve se ujali - "ve jménu matky i syna" Pohrobkových uherských nároků spravedliví Alžbětini rytíři (mezi nimi i kondotiérsky založený Čech Jan Jiskra z Brandýsa), potom přiharcoval jiný ostřílený válečník, největší uherský feudální magnát Jan Hunyady. A když dva roky po narození dítěte matka Alžběta ve věku třiatřiceti let zemřela, poručnictví nad batoletem se rád chopil jeho strýc, římský král Fridrich III. Štýrský. I jemu byl ten zlatovlasý andílek dobrý hlavně k politickému vydírání. O prozatímní správu v zemích bez skutečného krále se rozpoutal dlouhý a spletitý boj. V Rakousku strhl na sebe nejvíc vlivu rod Celských, v Uhrách to byli Hunyadyové, v českém státě nejprve Oldřich z Rožmberka, ale časem - Jiří z Poděbrad.

JOSEF VESELÝ

Pátek - PRAHA - 22.32