Ministrem životního prostředí je ve vládě České republiky sice jen jedenadvacet měsíců, ale lidé ho už dobře znají a vesměs řadí k těm sympatičtějším: nejen tím, jak vypadá, ale - což je důležitější - tím, co říká. A jak. Nespílá, neponižuje, působí věcně a zároveň lidsky. Přirozeně, že i on má své protivníky a nepřátele; ani oni však nepopírají, že mu jde o věc, ne o funkci, neřku-li o koryto. Ač je vysokým politikem, dá se s ním stále mluvit jako s člověkem. Proč toho nevyužít?

Čím jste chtěl být v patnácti?
Tehdy jsem měl v té věci zrovna nejasno, ale když mi bylo šest nebo sedm, chtěl jsem být řidičem autobusu nebo popelářem. Později, zhruba v osmnácti, už vítězila geologie.

Proč?
Podstatné je, čím tehdy byli moji rodiče. Oba vyučovali - matka na základní škole, otec na vysoké.

Jak to souvisí?
Ne že by se - tak jako možná já dnes v případě mého syna - přehnaně snažili o to, abych takzvaně něčím byl. Ale je pravda, že zhruba za mých středoškolských studií mi otec velmi doporučoval geologické vědy výrokem: "Geologie je dobré řemeslo." Netušil, že skončím jako státní úředník a ekolog.

Co jste, pane ministře, četl jako puberťák?
Vzpomněl jsem si na to za krásných okolností zrovna před několika týdny. Byla to totiž například útlá, ale nesmírně podnětná knížka Josefa Škvoreckého Legenda Emöke - a já měl teď, ve věku takříkajíc zralém, náhle možnost i čest z ní nahlas citovat v rámci nepřetržitého čtení autorovy tvorby. Když tato akce v pražském evangelickém kostele Svatého Salvátora skončila a my se sešli v zákristii na sklence vína, vychutnával jsem další z paradoxů svého života. Mohl jsem za normalizace tušit, že se něco takového jednou podaří?

Napadlo vás tenkrát někdy, že emigrujete?
O emigraci jsem uvažoval mnohokrát, mimo jiné i v době, kdy komunistický režim roku 1986 pozavíral vedení Jazzové sekce Artfóra, které teď podobná čtení organizuje. Myslel jsem ale na emigraci už v osmnácti, devatenácti letech, kdy Sovětský svaz vtrhl koncem sedmé dekády do Afghánistánu. A když jsem pak roku 1981 viděl, jak funguje polská Solidarita, uvědomoval jsem si o to víc nemravnost a neproduktivnost zdejšího režimu. V mém okolí leckdo nemohl studovat - ostatně, já sám jsem nikdy nevstoupil ani do pionýra, můj otec byl vyloučen ze strany a přes velmi dobrý prospěch jsem měl velké potíže dostat se vůbec na střední školu. Měl jsem proto mimochodem tu čest se rok učit montérem elektrorozvodných zařízení, takže jsem dodnes schopen sobě i nejbližším opravit jednoduchou elektroinstalaci v bytě... Sečteno a podtrženo, úvahy o emigraci tu byly - a neodešel jsem z několika důvodů. Jednak proto, že cesta přes Jugoslávii a italské hory byla poměrně složitá. Ještě víc proto, že jsem zde už tehdy byl citově vázán k jistému děvčeti. Ale především tady byla moje obrovská vazba k této zemi. Velmi jsem chápal třeba vyprávění ruských emigrantů, kteří byli jen při projíždění březovými hájky kdesi ve Skandinávii hodně naměkko...

Pokud jste ale o odchodu uvažoval, znamená to, že jste si - jako drtivá většina z nás - neuměl představit rázný konec bývalého režimu?
Možná že poprvé se teď veřejně přiznám k tomu, jak mě rychlost, s níž to v listopadu 1989 proběhlo, překvapila. V té době jsem už několik let působil v okruhu samizdatového Ekologického bulletinu, komunikoval jsem s lidmi kolem Charty 77 a věděl jsem, že bolševik zde jednoho dne takříkajíc půjde do háje. Ale že to bude takový kalup, že sám rád nakonec předá moc, to mě příjemně zaskočilo. Říkám příjemně, neboť to bylo bez krve.

Věděl jste brzy po listopadu 1989, že v zájmu ekologie půjdete do politiky?
Absolutně ne! Předtím jsem žil v paralelní polis, bylo mi fajn na koncertech undergroundu, u lidí jako Ivan Dejmal a podobně. Pak mě zaujal Klub angažovaných nestraníků, ale nevyhovovala mi jeho orientace hodně napravo. U nás doma máme v krvi být více doleva - můj dědeček například pomáhal zakládat sociální demokracii na Berounsku. Když jsem ale kolem roku 1993 až 1994 viděl, kam se to všechno posouvá, došlo mi, že bych měl přiložit ruku k dílu.

Co tím myslíte?
Po volbách roku 1992 tu docházelo k založení toho, co dnes - bohužel s dlouhým odstupem let, a škoda jich - někteří nazývají mafiánský kapitalismus: to se mělo říkat tehdy... V oblasti životního prostředí mě například vyděsilo, jak se nakládá s přírodními zdroji. Mám na mysli neuvěřitelnou privatizaci podniku Povodí, jakou by ani Margaret Thatcherová neudělala, anebo nerostných surovin. Hledal jsem tedy, kde zakotvit politicky, a na základě mých starších kontaktů to byla sociální demokracie. Když byl v únoru 1993 do čela strany zvolen Miloš Zeman, kterého jsem znal ještě z Kruhu nezávislé inteligence, bylo vše jasné.

Vaším novodobým guru se také stal profesor Erazim Kohák...
Ano, setkal jsem se s ním poprvé na podzim 1992, když vznikla Společnost pro trvale udržitelný rozvoj. S velkou radostí jsem zjistil, že v exilu dlouhodobě působil na půdě sociální demokracie, že je to člověk věřící, hluboce myslící a přitom velice skromný.

Až skončí tato vláda a vy přestanete být ministrem, uměl byste - tak jako kdysi on - žít na čas v domě uprostřed lesa, bez elektriky, bez vody?
Mám dokonce pocit, že to budu naléhavě potřebovat.

Chybělo by vám tam nicméně něco z civilizace?
Jediné, co bych tam potřeboval, by byly moje knihy, které teď nestačím číst.

Jste ochoten pojmenovat klíčové výhry a prohry v oblasti životního prostředí České republiky za dobu, co jste v úřadě?
Snad se mi především podařilo ve společnosti obecně povýšit vnímání potřeb životního prostředí a jeho ochrany. Vyplývá to z průzkumů veřejného mínění a jsem tomu velmi rád, neboť to byla součást mých strategických úvah ještě dávno předtím, než jsem byl jmenován do vlády. Když jsem 22. července 1998 nastoupil, číhala na mě řada kostlivců ve skříni - nedořešená výstavba dálnic, Temelín, absence energetické a surovinové politiky, zoufalý dluh ve vztahu k zákonodárství Evropské unie... Začít to řešit nešlo bez podpory veřejného mínění! A co se mi myslím podařilo? Celá řada zákonů a vyhlášek se dostala do Sbírky, což je za tu dobu velký posun.

Souhlasím, ale věří vám totéž ekologičtí aktivisté? Nezklamal jste je?
Myslím, že ne. Uvědomme si, že i nevládní ekologické iniciativy, které o sobě netají, že jsou nátlakové, se vlastně pohybují v politické oblasti. Jinak řečeno, jejich výrok, stanovisko, tisková zpráva jsou často tak ostře formulovány proto, aby si jich média všimla. Pokud mě ale kritičtí lidé typu Dejmala, Koháka anebo mého bratra povzbuzují, abych pokračoval, beru to jako závazek. Jistěže se třeba s takovým Hnutím Duha v mnohém lišíme, ale často je to - řekněme - odlišným výkladem skutečností. Třeba údajné těžby dřeva na Šumavě.

Mluvě o tamním Národním parku, novela zákona nyní předala jeho lesy, které kdysi stát vyvlastnil, obcím. Je to rozumné?
Je to něco mezi problémem a katastrofou. Řada politiků v této zemi se dnes sice tváří, že směřují do Evropské unie, ale ve skutečnosti by jim bylo lépe v šedesátých letech nebo někde v banánové republice. Území v národních parcích civilizovaný svět naopak vykupuje! Náš zákon teď jde proti tomu, ačkoli mé ministerstvo dělalo v parlamentu, co mohlo... V nejbližší době to bude znamenat výdaj od šesti do dvanácti milionů ročně jako kompenzace obcím, které nebudou moci využívat své lesy na území Šumavského parku tak, jak by chtěly, to jest hospodářsky. A že ten zájem mají, je nabíledni. Víte, jednal jsem v té věci opakovaně se senátorským klubem ČSSD, ale ten se poté - hned po klubu ODS - o prosazení této novely procentuálně nejvíc zasloužil, z čehož jsem byl zdrcen. Navrhoval jsem totiž jiné řešení, technicky jednoduché a politicky mravné: ano, co bylo ukradeno, nechť je vráceno, ale pak ať se postupuje jako v případě restituentů budov, jež byly mezitím zničeny. Ať se obcím nabídne náhradní plnění - konkrétně jiné lesy vně parku! Naprosto jednoznačně však proti tomu vystoupil ministr zemědělství inženýr Fencl.

Máte ve vysoké politice přátele, anebo je to protimluv?
Dovedu si představit, že pojedeme na víkend s dětmi třeba s Pavlem Mertlíkem.

V sociální demokracii pozorujeme vření, neřku-li zárodek vzniku frakcí. Co vy na to?
Za děsivé bych naopak považoval, kdybychom byli monolitem bez vnitřního vývoje. Zmíněné vření je dáno řadou problémů, které jsme měli ještě coby opoziční strana a které se zmnohonásobily po příchodu k moci. A mohu jen zopakovat, že v nynější sociální demokracii mají čím dál tím větší vliv různá lobby, různé zájmové skupiny. Problémem českých intelektuálů, jak ho popsal už Masaryk, je ovšem to, že když je politika naštve, otočí se k ní zády. Asi před devíti měsíci jsem přesto společně s Petrou Buzkovou obnovil ve straně platformu pro trvale udržitelný rozvoj, které říkáme jednoduše zelená, jako otevřené seskupení členů strany i sympatizantů a jsem potěšen, že naše schůzky jsou hojně navštěvované a velmi věcné. Má-li i toto být vření, rád k němu přispěji. Jsme totiž na pomyslné křižovatce: buď budeme moderní sociální demokracií, jaká vládne ve dvanácti z patnácti zemí Evropské unie, nebo se zahledíme do sebe, do své moci a víceméně budeme kapitulovat před problémy, které jsme se zavázali řešit, ne obcházet.

Kdyby vaše strana v příštích volbách uspěla alespoň v koaliční rovině, dáte najevo svůj zájem zůstat ministrem?
Mám-li o něco zájem, řeknu si o to v pravý čas. A do 6. června 2002 je dlouhá doba.

Teď z jiného soudku, pane ministře. Výkon vysoké funkce prý muži - zvláště svobodnému či, jako ve vašem případě, rozvedenému - přidává na sexappealu. Pozorujete to také?
Ano, bohužel. Týká se to slečen a dam z vyšší společnosti. Moje nynější přítelkyně k nim ale nepatří, jde jí doufám o nadčasovější záležitosti.

A čím by tedy vlastně měl být váš syn?
Je mu teď třináct let, zatím zdaleka nemá vybráno, což je správné. Snažím se ho vést k přírodním vědám, ale ať jednou dělá to, co ho bude těšit.

JIŘÍ VEJVODA