Ostrovského hru pro Divadlo na Zábradlí přeložil Leoš Suchařípa - jako vždy s citem pro současný jazyk i soudobé vnímání postav. V roli přednosty kanceláře Jusupa také otevírá představení - vchází do předpokoje a nechtěně je svědkem manželské hádky svého nadřízeného, z níž vysvitne cosi o finančních machinacích. Jusupa, který se nadnáší ve své úřednické uniformě, obvinění kupodivu nezarazí - tak se má správný úředník podle staroruských pořádků chovat: úplatky posvěcují moc byrokracie. Groteskní podobenství o společnosti prorostlé korupcí a ovládané touhou po penězích začíná. Je opřeno o vynikající herecké výkony, které mají oporu v přesně charakterizovaných typech Ostrovského komedie. Jejich pokřivenost motivovaná majetkovou nerovností a chtivostí peněz má až satirický rozměr. Vedle Suchařípy, perfektně rozehrávajícího Jusupa, starého nadutého omezence, exceluje především Bohumil Klepl jako Bělogubov, mladší odrůda úřednické omezenosti, hlupák, který svou tupost považuje za přednost, přiohnutý patolízal, ochotný kdykoli pro kariéru nastavit hřbet. Jorga Kotrbová dovádí Kukuškinovou - matinku nevěst a později manželek Bělogubova a jeho antipoda Žadnova, ztělesněného Karlem Dobrým - do rázovité karikatury zlobné slepice, jejíž životní zásady a naučení stírají hranice mezi protřelostí a stupiditou. V dceruškách Julince a Polině ztělesnily Lenka Vlasáková-Tobiášová (alternuje Magdalena Sidonová) a Petra Špalková dvě varianty rozkošné pitomosti a naprosté nevzdělanosti, jež mají všechny předpoklady časem rozpučet do děsivých rozměrů. První dvě třetiny představení mají prudký spád, jsou nejen zábavné, ale i velmi současné - jak jevištním zpracováním, tak motivy, jež nejsou vlastní jen matičce staré Rusi. Leč v závěru narazila inscenace - dosud vedená jako gogolovská groteska - na svého dramatika. Na Ostrovského hrách vyrostla celá ruská škola realistického herectví a režie. A Výnosné místo patří k dílům, v nichž akcentoval především mravní konflikt. Kontrast mezi úplatkářskými ouřady - jejich šéfa Višněvského hraje Ilja Racek - a čestným, vzdělaným Žadovem, nadějí nové byrokracie, mínil tedy zcela vážně. Jeho někdejší a dávno již vyvanulou naději může ovšem našinec těžko sdílet - i přes usilovnou snahu Karla Dobrého přivést tuto lehce komickou figurku k vnitřnímu prozření. Naivní mravoličnost autorova realismu se režisérovi nakonec překonat nepodařilo.