ČT 2. 28. května 20.00

"Kombinovaný film o tom důležitém i nedůležitém ze života jedné babičky" - tak zní podtitul nového filmu režisérky a výtvarnice Michaely Pavlátové O babičce. Talentovaná autorka v poslední době hodně inklinuje ke kombinování žánrů a stylů. Po výrazných úspěších v animované tvorbě (např. mezinárodně oceněné Řeči, řeči, řeči či Repete) se spojila s dokumentaristou Pavlem Kouteckým a vytvořili spolu jemně ironický film o iluzích lásky Až na věky.

Dílko opět propojuje animaci a dokument a je myšlenkově i citově spřízněn s nedávným Deníkem babičky Němcové Jana Gogoly. Aniž by od sebe vzájemně "opisovali", oba tvůrci vyjádřili každý po svém okouzlení nad pozoruhodným nepoměrem mezi reálně, tj. rychle plynoucím časem a volným tokem lidské paměti, mezi tím, co "ze života" připadá důležité nám, uspěchaným současníkům, a co těm, kteří pohlížejí na svět očima zmoudřelýma věkem. Michaele Pavlátové se přitom jaksi "mimochodem" podařilo obsáhnout téměř celé dvacáté století - čas rušných dějů, válek a krizí, proměn režimů; dobu, kdy se otřásala Evropa a padaly hlavy. Její babičce (je to mimochodem skutečná babička autorky) však utkvěly v paměti docela jiné věci. První dětské hry. Světla tanečních sálů. Lásky. Okamžiky "malých" starostí, jak nakrmit rodinu, jak uchránit nejbližší před nebezpečím. "Samé malé věci, samé nedůležité věci. Přesto se mi ale zdálo, že právě ta obyčejnost je půvabná," vyznává se autorka. Rozhovory s babičkou prokládá animovanými partiemi a archivními záběry, které dotvářejí atmosféru doby. Osobitá soukromá kronika dvacátého století trvá sotva půlhodinu, ale je v ní naznačeno mnohé, co hned tak nevymizí z paměti.