Gramofony na kliku, původně určené k přehrávání gramodesek s mechanicky pořízeným záznamem, ovládaly trh skoro šedesát let. Dnes si stručně připomeneme, jak první gramofony vůbec vypadaly. Ve zvukové podobě Fonogramu uslyšíte v úterý 23. května ve 21.04 hod. na ČRo 2 - Praha u příležitosti Dne matek písničky věnované maminkám.

Vůbec první gramofony na přehrávání vynálezu Emile Berlinera - gramofonových desek - vyráběla z jeho pověření duryňská továrna na hračky Kämmerer & Reinhardt od roku 1889. Kotouč gramofonu se poháněl ručně přes jednoduchý řemínkový převod - majitel ovšem musel mít pevnou ruku, protože motorek neměl ještě žádný regulátor rychlosti. Gramofon byl vybaven malou troubou z kartonu a stetoskopickými sluchátky. Pryžové gramodesky o průměru pouhých 7 a později 13 centimetrů nabízely jen bídnou kvalitu reprodukce, a proto následujících téměř deset let zůstávaly desky i tento ruční gramofonek víceméně dětskou hračkou.

V roce 1896 přišel Berliner se zdokonaleným typem gramofonu - motor v plechovém kulatém krytu již měl pérový pohon, natahoval se pákovým mechanismem a počet otáček řídil odstředivý regulátor. Původní papírovou trumpetku nebo sluchátka nahradila malá plechová trouba. Tento přístroj stál tenkrát 25 dolarů, ale stále ještě připomínal spíše dětskou hračku, než opravdový gramofon. V roce 1897 pak byla za stejnou prodejní cenu uvedena na trh vylepšená verze tohoto gramofonu s motorem uloženým v dubovém čtvercovém krytu a s větší troubou. Péro motoru se stále ještě natahovalo pákou.

Od roku 1898 již začala gramofony podobných konstrukcí vyrábět i řada dalších firem, a v provedení typickém pro dobu kolem přelomu století jsou tyto přístroje zvěčněné na obchodní značce firmy His Master?s Voice.

Trouby - či přesněji ozvučnice - pro tyto gramofony se vyráběly v různých tvarech a z různých materiálů: mosazi, překližky, skla, hliníku, papírového kartonu, celuloidu; objevily se i trouby skládací, zdvojené, a dokonce i ztrojené. Reklama každého výrobce zdůrazňovala výhody právě jím použitých materiálů či tvarů. Tyto trouby sice dnes působí malebně a charakterizují dobu kolem začátku našeho století, ale v provozu byly značně nepraktické a náročné na prostor. Mimoto hlasitost zvuku se dala regulovat jen velice nesnadno, prakticky pouze typem použité jehly (nebo ucpáním trouby nějakým hadrem).

Nejstarší gramofony neměly žádný kryt motoru - ten byl upevněn zpravidla třemi šrouby na dřevěném prkénku. Později ovšem motor zakryl plechový či dřevěný kryt. Dřevěné skříňky prvních gramofonů byly postupně nabízeny v mnoha různých provedeních - v závislosti na ceně je například zdobilo bohaté vyřezávání a masivní sloupky, boční stěny bývaly prosklené nebo opatřené emailovými štítky s různými éterickými výjevy z říše hudby.

Protože gramofon představoval na začátku století značnou investici, nabízela je pro použití ve veřejných místnostech řada výrobců i jako mincovní automaty. Zákazník, který si chtěl poslechnout určitou desku, musel natáhnout kliku gramofonu a do štěrbiny v čelní desce přístroje vložit určený počet mincí dané hodnoty - teprve tím spustil mechanismus stroje, a kotouč s gramodeskou se začal otáčet. Mince padaly do uzamykatelné zásuvky ve spodní části skříňky, kterou provozovatel (například hostinský) pravidelně vyprazdňoval.

Na opačném konci těchto drahých a velkých přístrojů stály jednoduché gramofonky různých malých výrobců. Ti je v některých případech nabízeli zdarma při koupi určitého počtu gramofonových desek. Snad největší kuriozitu v tomto ohledu představuje tehdy poměrně rozšířený gramofonek známého výrobce čokolády Stollwerk z malebně potištěného plechu. Dobový tisk (1904) tuto hračku hodnotil následovně: Desky jsou vyrobeny při obyčejných gramofonech - jak známo - z plastické hmoty, jejíž hlavní podstatou je vosk. Při našem gramofonu jedná se o něco novějšího a lepšího: zde jsou z čokolády. Tato je dosti pevná a přijímá kresbu hrotu chvějící se blány stejně ochotně jako vosk. A jaká je tu výhoda proti kotoučkům voskovým! Když se ten který kousek přestane líbit, pak se kotouček bez dlouhých okolků sní jako zcela obyčejná čokoláda, a věc je odbyta. Pokud se ceny týče, nelze si mysliti něco ještě levnějšího. Šest snímkových kotoučků čokoládových stojí asi K 2.30 a gramofon asi K 4.70.

Jen pro zajímavost - pokud byste si snad takový přístrojek chtěli zakoupit, sběratelská cena gramofonu Stollwerk dnes činí cca 100 000 Kč.

GABRIEL GÖSSEL