Od jisté doby se tento samorostlý všeuměl, pendlující nyní mezi Prahou a svým statkem v jihočeských Chotěmicích, obklopuje kapelou - vypovídají o tom jeho poslední dvě alba Bezvětří a Lítám. V takovém rozpoložení natočil na reedici Šatů i tři bonusy, společně s kytaristou Janem Ponocným, saxofonistou Jaroslavem Jeřábkem a hráčem na basovou kytaru Janem Volným. A právě tyto "přídavky" dodávají novému vydání staršího alba zajímavý rozměr. Posluchači mohou konfrontovat, jaký byl Koubek dřív a kam se s léty dostal.

Názory na Koubkovu současnou "kapelovou" tvář se různí. Jedna část fanoušků je nadšena, druhé se stýská po emotivnosti jeho sólového vystupování. Osobně se domnívám, že Koubek byl přesvědčivější ve své osamělosti, v roli, v níž do jisté míry hrál životem otlučeného, zpívajícího harmonikáře, z jehož akordeonu se linuly ve své nepřikrášlenosti o to jímavější melodie. Coby člen kapely neztratil opravdovost, upřímnost ani poezii, ale musel se přizpůsobit ostatním muzikantům, což jeho charismatičnost mírně utlumilo. Na zmíněných novějších albech Bezvětří a Lítám se také ukáznil jako zpěvák, svůj dryáčnický či uplakaný výraz zaměnil za "profesionálnější", celku více podřízený projev.

Nicméně, jakkoli je dnes Koubek spíš muzikantem než písničkářem, stále ční vysoko převysoko nad průměrem české hudební scény, neschopen kalkulu či přetvářky. A že jeho písničky lidovějí (Marcelino, Zákoutí, Pád člověka) je jistě ještě cennější než bez výjimky kladné kritiky a prestižní ceny, jimiž ho zahrnují hudební publicisté.

MILAN ŠEFL