Loutkové vodní divadlo

Děvčata v krojích, dechová hudba, chléb a sůl, tak se u nás slavily a někde stále ještě slaví dožínky - oslavy právě skončené sklizně. Bohatá úroda je a zejména v minulosti, kdy ještě neexistovaly takové možnosti dovozu z jiných končin celého světa, byla důvodem k radosti. Vietnam, dodnes velmi chudá země, se každý rok potýká s problémem, jak nasytit sedmasedmdesát milionů obyvatel. Při přistání poblíž Hanoje vidíte, že všude se rozkládají malá rýžová políčka. Mechanizace do vietnamského zemědělství zatím nevstoupila a drobné ženy s typickými slaměnými klobouky dodnes ohýbají hřbet, aby sklidily co nejvíce této tradiční plodiny. Je-li úroda bohatá, je důvod slavit.

K takovým okamžikům tradičně patří vodní loutkové divadlo - Mua Roi Nuoc. Zrodilo se v povodí Rudé řeky už v 10. století. Jeho vznik vyplýval z tradičního prostředí, vše potřebné měli rolníci po ruce. Loutky jsou ze dřeva, velké půl metru až metr a často váží až 15 kilogramů. Na jejich nabarvení se používají pouze přírodní barviva, jevištěm je totiž vodní hladina. Přírodní prostředí, zátoky Rudé řeky, dnes vystřídal asi třímetrový bazén. Návštěvníka v první chvíli zarazí neobyčejně kalná voda, ta má však svůj smysl, skryje tak bambusové tyče a strunové mechanismy, kterými jsou loutky ovládány. Loutkoherci jsou schovaní za bambusovou oponou, ve vodě jsou namočení do půl pasu a i když mají vysoké gumové galoše, myslím si, že podobný způsob produkce se musí na zdraví podepsat. V minulosti se vodiči loutek sdružovali do cechu, jak ale šel čas, byl o tuto profesi stále menší zájem. Představení během oslav byla totiž bezplatná. Dnes je vodní loutkové divadlo plně profesionální, můžete ho navštívit v Hanoji a čas od času i na zahraničních turné.

Představení se skládá z jednotlivých scének, které dokonale vypovídají o životě na venkově, o místním folkloru, o historii vietnamského národa. Příběhy se předávaly z generace na generaci, jejich hlavním tématem jsou žně, rybolov, venkovské slavnosti. Dnes návštěvník zhlédne přibližně 25 scének, v minulosti jich bývalo kolem dvou set. Na vlastní oči sledujeme milostný akt, zrození člověka, dramatický souboj rolníka s divokou zvěří, která napadá jeho políčko a domácí zvířata. Ženy sejí rýži, ptáček pouští na hladinu vajíčko a za malou chvíli se z něho klubou mláďátka. Slovům není rozumět, přesto lze pochopit, že příběhům o prostých lidičkách nechybí laskavý humor.

Gestikulaci loutek doprovází hudba, převažují bubínky a vietnamské klávesové nástroje. Děj by nebyl kompletní bez působivých ohňostrojů. Vodní loutkové divadlo je dnes jediným místem, kde lze ohňostroj spatřit, vietnamská vláda ohňostroje a rachejtle totiž zakázala pro přílišnou nebezpečnost a časté ztráty na životech.

Ústřední roli však hraje voda. Voda se řekne nuoc, což znamená i zemi či národ. Pro vietnamskou kulturu je voda symbolem života, bohužel někdy i smrti. Právě loni přišlo v důsledku záplav o střechu nad hlavou 750 tisíc lidí. I takovéto příběhy obsahuje vietnamská historie, a díky loutkám na ně nikdy nezapomíná.