Nový hrad je snad nejmenší hrad, který si dovedete představit. Když jsem sem přijela poprvé, poskytl mi hradní pán soukromou obsáhlou prohlídku. "Tady skloňte hlavu, musíme projít nízkými dvířky... A pozor, máme tady takový nelad," varoval mě na úvod. Ale nelad tam vůbec nebyl. Bylo to naopak velmi romantické. A navíc na hradě právě probíhal Den otevřených dveří, akce, při níž se sjedou přátelé hradu ze širokého okolí, předvádějí se tu stará řemesla, každý má možnost vyzkoušet si například práci na keramickém kruhu, vyřezat dřevěnou lžičku, upéct placku na ohni nebo si vykovat podkovu pro štěstí. Nádvoří se hemží šermíři, strážci hradu, potulnými muzikanty a nechybí ani žebrák a taky několik oslíků... Při pohledu na tuto idylu jsem okamžitě zatoužila vrátit se o několik století zpátky a být tady klidně třeba i služebnou. Ale teď už bych o tom všem měla vlastně mluvit v minulém čase.

"To, co bylo dříve Novým hradem, leží dnes v sotva rozpoznatelných rozvalinách," vypráví Robert Kraft. "To, co je Novým hradem dnes, bývalo kdysi jednou ze šesti předsunutých pevnůstek původního hradu. A ten padl za oběť Švédům. Hrad patřil Lichtenštejnům a v rámci pozemkové reformy jim byl spolu s ostatními majetky znárodněn. Dnes je to populární cíl nedělních vycházek zejména pro obyvatele Brna, je to pár stanic vlakem a pak překrásná cesta lesem v místech, kde začíná otevírat svou náruč Moravský kras. Hrad má 160 metrů kolem dokola, je to úplně malilinkatý hrádek, já se přiznám, že jsem ještě neviděl menší. Ale nám to maximálně vyhovuje, protože něco většího bychom ani nezvládli. Ale na druhou stranu jsme nešťastní, když za námi přijde hodně lidí a kolikrát je ani není kde ubytovat. Někdy tu máme i 170 pořadatelů a účinkujících, kteří se různě rozmístí po hradě. Přes noc jsem tu zavedl absolutní prohibici. Ale mám tady skupinu lidí, kteří to nedokážou vydržet a odcházejí naštvaní na kastelána, že je v jedenáct v noci vyhodil z hradu. Já jsem v této věci vskutku krutý hradní pán."

Robert Kraft je opravdu zvláštním hradním pánem. Chodí v černém turbanu a v pláštíku se zlatým sluncem na prsou. Nejen po hradě, chodí tak pořád a všude. Říká, že turban nosí místo paruky. Zajímá mě, jak se na Novém hradě vlastně ocitl. "Původním povoláním jsem pedagogický pracovník. Já bych to vůbec neměl říkat, protože každý si pod tím představí klasický český systém lámání a rovnání a roubování lidského myšlení. To je mi strašně nepříjemný. Myslím si, že každý člověk má v sobě duši, a ta musí spíš nabírat vzduch, a ne ji utěsňovat a osekávat do přesných podob. Vlastně proto to dělám všecko. Jestli máte ráda přírodu a občas do přírody chodíte, určitě v ní najdete lidi, kteří tvrdí, že přírodu mají rádi, ale přesto jí škodí. A pak jsou takoví ti ortodoxní, kteří by na přírodu nejraděj dali skleněný poklop. Ale člověk by neměl lítat z extrému do extrému, měl by nacházet přirozenou cestu. Můj dědeček mi říkával, že přírodě nejvíc škodí lidi a že by se tomu mělo nějak zabránit. Jsou národy, které si přírody umí vážit. Vychází to z mentality a kultury národa. Jako kluk jsem to ještě nechápal, ale pak jsem přišel na to, že lidé se ke vztahu k přírodě musí vychovávat. Abyste někoho získali, musíte ho do přírody přivést. Nemůžete ho to naučit ani z diapozitivů, ani z výkresů, ani z televize. No a tak jsem se dal k ochráncům přírody a teď jsem tady. Žiju tady sám se třemi dětmi, to je moje rodina. Děti se teď právě nejspíš potulují po hradě. Syn se stará o oslíky, jedna dcera pravděpodobně peče placky a druhá chodí s flétnou a hraje středověké písně. Myslím, že se jim se mnou líbí."

Protože hrad už v minulém století ztratil vinou lichtenštejnských přestaveb historickou hodnotu, neměly orgány památkové péče nic proti tomu, aby se majitelem objektu stal Český svaz ochránců přírody Brno, základní organizace č. 21 vedená panem Kraftem, a aby byla provedena částečná rekonstrukce zříceniny tak, aby hrad mohl být využíván jako centrum ekologické výchovy. A tak se nadšenci do přírody a do života v hlubokém středověku pustili do práce a vlastníma rukama, zadarmo, pouze z darů a příspěvků od sponzorů hrad opravili. Teď už by se tu mohli jen a jen veselit. Má to však jeden háček: hrad leží na hranici přírodní rezervace. A kdo chce jít na hrad, jinak než přes rezervaci to nejde.

"Všechny peníze, které získáme na podobných akcích, jako jsou Dny otevřených dveří, se snažíme dát na opravu hradu. Ale tahle akce se nedělá proto, abychom vydělali peníze, ale proto, abychom ukázali lidem, že existuje i něco jiného než jenom práce, televize, papuče a noviny. Plány jsou velké. Dole v přízemí by měla být vstupní muzejní expozice, první patro věže i paláce by mělo sloužit ochráncům přírody jako terénní základna. V druhém patře jsme chtěli mít rytířský sál s expozicí zbraní rané a střední gotiky. A nahoře si naši kluci chtěli udělat alchymistickou laboratoř. Původně měla být ve sklepě, ale to jsem zakázal, protože by to ohrozilo vyšší patra. Přátelé hradu, jak jim říkáme, sem přijíždějí na víkend, dopoledne pracují a odpoledne se učí stará řemesla, šerm, tanec... Je to takový zvláštní dům mládeže řekl bych. Jezdí sem lidé ze všech koutů naší vlasti. Vybudovali jsme společně elektriku, vodu, telefon, objekt je téměř hotový. Za deset let, co nám hrad patří, tady vzniklo dílo zhruba za deset milionů korun. Jsme něco podobného, jako bývaly třeba brontosauří akce. Ale teď mám strach, že to všechno přijde nazmar, protože musíme řešit spoustu problémů. Největší z nich je ten, že ochráncům přírody patří skutečně jenom území hradu, které je vymezeno hradbami. Takže když vyjdou z hradu, už jsou na cizím pozemku. A tady to všechno začíná. Pokud to zjednoduším, je to o tom, že návštěvníci chodí do hradu přes rezervaci a mohou ji svou přítomností poškodit. Podle mě je to ale naprosto nesmyslně vykonstruovaný problém. Lidé sem přece chodí proto, aby se přírodu učili chránit, a ne aby ji ničili. Přesto cítím čím dál silnější tlak na to, aby ochránci přírody z hradu odešli. Máme potíže třeba s dopravou. Sem se autem samozřejmě nesmí. Jenže jak můžu chtít po kovářovi, aby dva a půl kilometru táhl kovadlinu na hřbetě, pak si ještě přinesl uhlí, to zkrátka nejde. Tak mi taky ztvrdl cement na stavbu, protože jsem ho neměl jak vyvézt nahoru. Víte, bojím se, že pokud to takhle půjde dál, lidé sem přestanou jezdit pracovat. A pak by to všechno, co jsme tady postavili, někomu lehce spadlo do klína. Vypadá to, jako by si někdo Nový hrad prohlédl a poznal, že už je natolik opravený, že by se dal lehce přestavět na nějaký výhodně využitelný objekt, například na lovecký hrádek pro zahraniční střelce nebo možná i pro některé tuzemské. Nějací turisti a návštěvníci tady jsou spíš na obtíž, protože plaší muflony, kteří sice rezervaci taky škodí, nicméně jsou v zájmu lovecké obce. Víte, že kousíček odtud na hranicích rezervace funguje černá střelnice, která ovšem nikomu nevadí?"

Od natáčení dokumentu Vetřelec v bučinách uběhly dva roky. Ptám se Roberta Krafta, co se od té doby změnilo: "To, co se děje na Novém hradě teď, je tak trochu zákopová válka. Kulturní akce pro veřejnost jsou zakázány, a tak se naše akce smějí konat pouze pro přátele hradu. A těch je dost a dost a kdokoli další se přítelem může stát. Příští Den otevřených dveří bude o Velikonocích a určitě bude stát za to. Oprava hradu se téměř zastavila, protože místo práce běhám po úřadech a sháním razítka. Kdybych věděl, jaké potíže mě čekají, asi bych se do stavby vůbec nepouštěl. Ale teď, když už jsem Novému hradu věnoval tolik let života, se přece nevzdám. Spousta lidí si myslí, že jsem tak trochu blázen, protože jsem se zřekl pohodlného života a vlastních peněz, odstěhoval jsem se do původně provizorních ubikací, které zbyly po dělnících, co pod hradem kutali tunel. Taky nás odtud nedávno chtěli vystěhovat, ale uhájili jsme to. I na úřadech jsou občas slušní lidé. Jinak bychom museli jít pod most. Asi je to pravda, jsem zvláštní. Ale už jste viděla kastelána, který by nebyl tak trochu blázen? Víte, život je fantastická věc a strašně málo lidí s ním umí zacházet. Možná bychom se to měli učit ve škole. Člověk by ho měl umět prožít tak, aby se mohl ohlédnout a říct si, že za ním něco zůstalo. Měl by si stát za svým přesvědčením. Pak může doufat, že nežil zbytečně. A můj dědeček mě vždycky učil, že stromy jsou krásné tím, že umírají vstoje. "

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ

(Autorka je dramaturgyní redakce rozhlasových her a dokumentu ČRo 3 - Vltava)