26. května by se dožil devadesáti let básník Oldřich Mikulášek - (ale 13. července si připomeneme již patnácté výročí jeho smrti). Vnější životní osudy tohoto přerovského rodáka, absolventa obchodní školy, zpočátku střídajícího různé příležitostné profese (dělník, litograf, sportovní novinář) a od roku 1937 natrvalo spjatého s Brnem (pracovně řadou redaktorských postů, mj. i v Čs. rozhlase), jsou celkem přehledné a - až na tragický úraz poznamenávající od roku 1967 básníkovu schopnost pohybu - vlastně i nedramatické. O to ovšem je víc hořlavých dramatických látek v jeho díle, které je prakticky celé věnováno lyrice (a připomeňme z těch dvaadvaceti svazků aspoň několik klíčových: Pulsy (1947), Ortely a milosti (1958), Agogh (1972) - či Sólo pro dva dechy (1983). Už ty názvy jsou vypovídající: prostor Mikuláškovy poezie jako by byl zas a znovu vydobýván pohybem, vášnivě zaujatým "rozhrnováním životní i tvarové matérie do extrémních protipólů, jež zároveň nemohou existovat jeden bez druhého" (J. Opelík); v rytmu jeho verše "dobývaného jako tvar zakletý v hrubém kameni" (M. Uhde) zní neklidný pulz prudce vzlínající krve - a pohárky dechu jsou dopíjeny až do dna, jako víno, jako osud. Ať už jsou ty verše zjitřeny smyslovým úžasem z pomíjivé krásy vezdejšnosti, ženy či třeba útržku krajiny, steskem ztišeny do závrativé průzračnosti anebo se propadají do černého zoufalství běsů a děsu ze znetvořené tváře člověka, tato trvalá amplituda "ortelů a milostí" vylučuje jen jedno jediné: lhostejnou nehybnost vyčichlého, odvozeného života, laciného zvykového parazitismu, smrt na "skrčeninu", Mikulášek věděl, co nesmrtelnosti je v tom /-třeba i v zoufalství-/ na chvilku aspoň strašně být.

Také v tom je mikuláškovský svéráz, v tom vášnivě zaujatém naléhání na plnost každé chvilky, ale zároveň na hodnotu tohoto prožitku - a právě zde, na rozeklaných pomezích extatických milostných vytržení a tragických vědomí lidské samoty a všudypřítomné smrti, se rodí zneklidňující otázky po smyslu. I když byl Mikulášek na počátku ovlivněn Halasem, po válce se dostává na dotek blízko zdrsnělému městskému civilismu Skupiny 42 a v podstatných okamžicích své cesty je v mnohém sourodý Vladimíru Holanovi, jeho existenciálně cítěný hédonismus se stal skutečně novou, originální polohou české moderní poezie, ve své charakteristické "fenomenologii" snad až nemyslitelnou bez génia loci Brna a jižní Moravy vůbec, génia, z něhož Mikuláškova tvorba rostla, ale zároveň jej i spoludotvářela. Divoký let stesku, tak nazvala svou kompozici z básnických textů Oldřicha Mikuláška Vlasta Skalická.