Titul těchto Schůzek s literaturou Nerozumím už Nietzschemu je třeba přečíst si nahlas, a to tak, aby zněl spíše jako "nerozumím už ničemu". Jde totiž o montáž z básní, vzpomínek, úvah a pochyb (podtrženo) malíře Rudolfa Němce, výrazné postavy výtvarné scény šedesátých let, éry, která byla sice kratší, než by se na dekádu patřilo, ale kreativita, výbušnost a rozmanitost forem byla v tak krátkém údobí nesmazatelná. Rudolf Němec, souputník Karla Nepraše, Jiřího Sopka, Jiřího Načeradského, byl průkopníkem malířské metody dekalku. Takhle o tom sám hovoří: Přestal jsem malovat abstraktně, natřel jsem plátno lakem a lehl si do toho. Byl to parádní otisk a začal jsem vynález zdokonalovat. Chodil jsem tenkrát s krásnou dívkou. Tak jsem to s ní zkusil. Chudák, musela si lehnout nahá do té barvy - a byla to navíc červená! Já ji potom drhnul terpentýnem, ale nešlo to dolů, museli jsme oba do Žižkovských lázní se umýt. Jednou pozvala svého otce ke mně a já už viděl, že vše je ztraceno.

Ten dlouhý, a vlastně nahodile vybraný citát, chce navodit atmosféru naší zcela netypické literární, žánrově pestré koláže, která je zároveň skicákem doby, básnickým bedekrem Prahy "krčemné" i vznešené - a především upřímným, často bolestným, ale častěji sebeironickým deníkem člověka, který se v normalizačních dobách stal, skácelovsky řečeno, "zakázaným člověkem". Izolace vnější i vnitřní se u citlivého, až labilního malíře a básníka zaklapla a změnila se v psychickou past. Však také řada jeho nejpůsobivějších básní byla napsána v "chodbě plné stínů", totiž na pavilonu psychiatrické kliniky: Motají se postavy / Kdo dá dohromady / Ten Babylon v rozvalinách / Kde nahá Atlantida leží / Těch lží.

Výjimečný pořad z autorových rukopisů připravených zároveň ke knižnímu vydání v nakladatelství Torst připravil Tomáš Pěkný. Jako monolog jediného herce - Jana Kanyzy - uchopila obtížnou látku režisérka Hana Kofránková.