K takovým vrcholným knihám literární současnosti náleží románová zpověď Houština (Petrov) z pera pětatřicetiletého Václava Kahudy, tvůrce zformovaného v prostředí undergroundu a nyní žijícího v Praze v invalidním důchodu. Z "okrajového" prozaika, jenž své první knížky (Příběh o Baziliškovi, Veselá bída aj.) vydával ve stínu věhlasných spisovatelů, se stala kardinální postava naší prozaické tvorby ze sklonku devadesátých let, přicházející se svou variantou románové postmoderny. Ostatně s variantou méně literátskou a méně překombinovanou, než je kupříkladu ta, již známe mj. z novějších knih Jiřího Kratochvila.

Kahudovo pětisetstránkové románové dílo paradoxně můžeme charakterizovat již z jeho názvu. Skutečně tady vypráví v prvé řadě o našem světě nebo o vypravěčově životě jako o nekonečné, všepronikající a všezahlcující houštině, jako o divé spleti utajeného či utajovaného nekonečna psychických archetypů. Ty proměňují naše živobytí v ustavičný chaos, jejž nalézáme všude, kamkoli pohlédneme a na cokoli se zaměříme. Ve srovnání s "nechaotickými" romány a knihami má autorovo hledání východiska z houštiny všehomíra strhující očistný ráz: pokud se poznáním sebe sama a světa vůkol trýznivě až masochisticky vyprošťujeme ze zmíněného chaosu, směřujeme vědomě nebo podvědomě k řádu, k symbolickým paprskům světla, k mihotavé perspektivě vší člověčí existence. Spousta jiných knih ulpívá na povrchu podobné houštiny dojmů a pojmů: ponořit se pod tento povrch bývá umělecký čin.