číslo 23/2000
vychází 22. května

Literatura, divadlo, drama

Huncléder na Vinohradech

Přízraky zmožené válečným dance macabre klesají na ztemnělé scéně za zvuků směsi revolučních písní všech století. I Smrt už je unavena - kolik jen musela jako máma všech matek do své náruče přijmout mrtvých... Jsme v Divadle Na Vinohradech, uvádějícím svou nejnovější premiéru - původní českou novinku Huncléder (Psí kůže). Známý prozaik a scenárista Vladimír Körner se ve svých šedesáti letech stal dramatizací své stejnojmenné novely debutantem. Truchlohra (jak zní žánrové zařazení kusu) či historická moralita (jak hru můžeme charakterizovat podle prolínání lidských a alegorických postav) je zasazena do období po Třicetileté válce, kdy se do zbědovaných "temných" Čech vrací Eliáš Haugvic, dědic svobodného statku Hadovec. Stejně jako dva žoldnéři Arnolf a Vilkis má však nad sebou kletbu - je hunclédrem, tedy člověkem beze jména, vyděděncem, který může být beztrestně zabit resp. musí být udán vrchnosti. A doma na statku zatím vládne jeho strýc, hrdý na to, že udržel svobodný statek a (potajmu) také svou víru. Smrt je stále přítomna (tu jako stařenka, tu jako přízrak Eliášovy matky, tu jako symbol krvavých nesmyslných obětí). Jednotlivé postavy v sobě koncentrují jedinečnost lidských osudů a symbolicky i osud lidstva, které si ve zlých dobách může volit jen větší či menší zlo. Jsou tu ti, kteří pragmaticky přijímají změnu situace a ve jménu přežití dovedně "převlékají kabáty", i ti, kteří se nechtějí vzdát víry i za cenu osobní oběti. Spíše meditativní, až rétorická podstata Körnerova textu však není jevištnímu ztvárnění příliš příznivá, a může se stát, že pro mnoho diváků bude až nesnesitelně zdlouhavá. Představuji si, jak by tato inscenace působila na počátku 70. let či snad ještě krátce po roce 1989. Téma vracejících se emigrantů v kontaktu s těmi, kteří zůstali a přizpůsobili se, by rezonovalo mnohem důrazněji a patrně by přehlušilo nedostatek vnější dramatičnosti. Dnešní "zrychlená" doba nám však nedává trpělivost nořit se do hloubek alegorií, biblických podobenství a vnitřních dramat. A tak nám z inscenace Juraje Deáka zůstanou v paměti spíše jednotlivé obrazy (např. zdvojení umírajících symbolizované beztvarými hadrovými korpusy a živými herci, které odvádí Smrt do nicoty) či některé působivé momenty vnitřních konfliktů postav. Eliáš V. Dlouhého v sobě nese kontrast tvrdohlavé vzpurnosti i smíření s osudem vyděděnce, Vilkis M. Hádka, pragmatické dítě válek, instinktivně směřuje tam, kde jej čeká bezpečí (byť za cenu zrady kamarádů). Arnolf P. Rímského, drsný voják, stíhaný přízraky zavražděných dětí, nachází před smrtí alespoň okamžik štěstí u slepé Rozárky (A. Elsnerová) - ta je vlastně jediným světlým pramínkem v temnu, jiskřičkou naděje, kterou Körner uchovává pro budoucnost světa. Temperamentní stařec O. Brousek st. a jeho žena Hana L. Juřičkové v sobě nesou válečné trauma a urputnou touhu přežít za každou cenu, stejně jako kněz Doleator (S. Skopal) kličkující mezi příkazy pozemské církve a snahou obstát před tváří Boha. Době však vládne Smrt (D. Kolářová), tu zlomyslně tu smutně komentující běh světa, doprovázená skřetovským Smrťákem (J. Čapka). Není to věru veselá podívaná, ale spíše podnět k ponurému rozjímání nad tím, jak svět ničí sám sebe. V každém případě jde o jeden z nejzajímavějších titulů letošní vinohradské sezony.

JANA SOPROVÁ