Publicista, komentátor, jehož zasvěcené komentáře už dlouhá léta můžeme slýchat v Rádiu Svobodná Evropa, se narodil na Štědrý večer v roce 1946 v Kyjevě. V Moskvě potom studoval žurnalistiku, oženil se s Češkou a odjel do Prahy. V roce 1980 emigroval do Vídně, potom žil a pracoval v Mnichově, po roce 1989 je opět v Praze. Jeho práce otiskoval český a ruský emigrantský tisk, publikoval v Německu a ve Francii. Ovládá aktivně šest řečí a rozumí všem slovanským jazykům.

Prý jste ve věku asi deseti let pocítil nevysvětlitelné nutkání učit se česky. Dnes už máte pro tento pocit vysvětlení?
Nemám, je to zřejmě spříznění, jemuž se říká osudové. Skutečně toto nutkání bylo silné, nevysvětlitelné a vedlo k tomu, že jsem se přihlásil do kroužku češtiny a po třech hodinách výuky jsem se dozvěděl, že existuje řada českých úsloví, jako tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček nebo křepelek, které přeletěly přes tři sta třiatřicet stříbrných střech. Když jsem na jaře roku 1968 ve skupince studentů potkal českou dívku, tak jsem se rozpomněl na to, že leccos umím předvést, a předvedl jsem toto pořekadlo.

Poprvé jste přijel do Československa po roce 1968. Setkával jste se s nějakými zvláštními, odmítavými či nedůvěřivými reakcemi ve svém okolí?
Takřka ne. Možná proto, že během několika týdnů, jsem si docela slušně osvojil češtinu. Prkennost, příznačná pro Rusy v cizím prostředí, rychle pominula a velmi svižně jsem se adaptoval k životu v Praze. Co se týče té nikoli ruskosti, ale sovětskosti, která rovněž ulpí na každém, kdo přijíždí z této velké země, tak tou jsem nebyl příliš postižený. Už jako student jsem jevil spíše známky protisovětských postojů, nechtěl jsem tam žít a tento postoj jsem dával najevo, kudy jsem chodil. Do Československa jsem přijel tak trochu z trucu. Zvláštním řízením osudu jsem se v Praze začal hned ze začátku stýkat s lidmi, kteří přišli o zaměstnání, stali se z nich lidé zbyteční, vyškrtnutí a vyloučení a v tom prostředí jsem se cítil poměrně dobře.

Nebylo pro vás traumatem hledat si živobytí?
Představte si, že dokud jsem žil v Československu, nebyl jsem nikde zaměstnán. Z prvopočátku jsem dostal do občanky razítko jakéhosi pofidérního svazu tlumočníků a překladatelů, který vznikl, aby dal zastřešení vyloučeným a vyškrtnutým lidem, co přišli o zaměstnání. Byl ovšem záhy zrušen, nicméně razítko ještě nějakou dobu bylo v občance a nikdy jsem nepotřeboval žádné jiné dosvědčující dokumenty. Novinářství jsem pověsil na hřebík. Velmi dobře a pohodově se mi dařilo právě jako překladateli, přeložil jsem celou řadu knih z češtiny do ruštiny, z francouzštiny do češtiny, z ruštiny do češtiny. Světe div se, vycházely, i když jsem již byl v emigraci, vycházely asi pět let po mém odjezdu a dokonce jsem dostával na konto, které jsem stále měl u České spořitelny, nějaké honoráře. A vycházelo to pod mým vlastním jménem.

Byl jste odpůrcem agresivní mocenské ruské politiky. Jako jediný cizinec jste podepsal Chartu. Ostatně, byl jste cizincem, Rusem nebo Čechem?
Byl jsem cizincem právě do roku 1977, to znamená měl jsem sovětské občanství. V roce 1977 jsem požádal o vyvázání z tohoto občanství, což mi bylo po půlroce čekání umožněno jako člověku, který žije v cizině delší dobu a je navíc ženat s cizinkou. Bez občanství jsem strávil v Československu posledních dva a půl roku, ale pak jsem je musel opustit - prý zde nemohu bez občanství dále pobývat. Což se stalo na podzim roku 1980. Pak jsem odjel s rodinou do Vídně.

Jste otcem čtyř dětí. Žijí v Praze?
Tři děti z prvního manželství žijí roztroušeně po světě, synové ve Spojených státech amerických, dcera v Mnichově. Děti jsou už dospělé a odrostlé, nejstaršímu synovi je třicet, dceři sedmadvacet, a jsou to paradoxně Češi. Paradoxně říkám proto, že i když vyrůstaly v cizině, jsou mocny jazyka českého, přitom mluví běžně mezi sebou anglicky nebo německy. Totéž platí i pro toho nejmladšího benjamínka, se kterým jsme teď v Praze, má nádhernou, bohatou a roztomilou češtinu, ale umí samozřejmě i jiné jazyky.

Vraťme se do roku 1980. Kdo vám tehdy nejvíce pomohl?
Rakouské velvyslanectví a zejména tehdejší konzul pan Toth měl velmi úzký vztah k Chartě, k chartistům, a v podstatě umožňoval vystěhování. Rakouská vláda tehdy velkoryse nabídla možnost vstupu do země i politický azyl, což bylo využito celou řadou signatářů Charty. Musím ale zodpovědně říct, že podmínky, do kterých se dostali chartisté ve Vídni, nebyly o poznání jiné než podmínky, jimiž prošla naprostá většina řadových emigrantů. Bylo to společné bydlení v domě na dunajském nábřeží, kterému se přezdívalo Dům hrůzy. Po čtyřech měsících jsem nastoupil do tehdejšího prvního zaměstnání u špeditérské firmy jako závozník a po dalších několika měsících jsem o toto zaměstnání přišel. V té době už jsem začal docela pravidelně psát pro Svobodnou Evropu a pro BBC. A jednoho krásného dne jsem otevřel poštovní schránku a byly tam dvě pracovní nabídky: do BBC do Londýna a do Svobodné Evropy do Mnichova.

Co rozhodlo?
Volba byla jednoduchá, rozhodla zeměpisná blízkost. V Praze jsme měli rodinu, příbuzenstvo, spoustu přátel a doslova se mi příčilo pomyšlení, že bych odjezdem do Londýna přece jenom o toto spojení přišel.

Udělal jste velice slušnou kariéru: do Československa jste odcházel ve funkci programového ředitele.
Do České republiky jsem již neodcházel z ruského vysílání rozhlasové stanice Svoboda, ale jako asistent programového ředitele celé rozhlasové stanice a tím jsem i teď. Měl jsem určitou přestávku, osmnáct měsíců.

Byl pro vás problém dopracovat se k detailnímu rozpoznání mentality určitého národa v zemích, kde jste žil?
Sžít se s mentalitou národa bylo nejtěžší v Americe, paradoxně, protože jsem občanem USA. Snad nemusím nic předstírat, ale nejblíže je mi mentalita česká, není to věc nějaké rozumové volby, prostě jsem se tady asimiloval, zdomácněl, byl jsem vlídně přijat. Zkrátka a dobře, všude mohu za jistých okolností asi přece jenom vytvořit nějaký domov, ať už v Rakousku nebo v Německu, ale nejlépe se cítím tady.

V roce 1990 jste se vrátil jako občan USA. Od mnohých kolegů, kteří tam delší čas žili, jsem slýchal, že vzhledem ke stylu života a vkusu Američanů by si nedovedli spojit svůj další osud právě s Amerikou.
Je toho hodně, co se mi v Americe a na Američanech líbí, ale jsou rysy, které přece jenom člověk nemůže jen tak překousnout. Tam jsem pociťoval, co to je nostalgie. A nikoli jenom po Praze nebo po České republice, ale po Evropě jako takové. Na Američanech je znatelná jistá nebetyčná naivita a kulturní nezkušenost. Ta se projevuje i ve specifickém americkém smyslu pro vkus: leckterá dáma jde skutečně v plesových šatech a v keckách. Leckterý Američan neví, který prezident zrovna sedí v Bílém domě.

A jaká je americká novinařina? Stále více se hovoří o tom, že by žurnalismus měl být nesen pozitivní myšlenkou.
Já tento názor rovněž zastávám a dokonce prosazuji. Americká novinařina prodělala v tomto smyslu zajímavý a nejednoduchý vývoj. Od takové té ničím neomezené objektivity, která se nezřídka tváří jako objektivita, až k současnému hledání pozitivního náboje. To říkám zodpovědně, protože sleduji právě profesionální diskusi na americkém kolbišti a stále více se Američané přiklánějí k tomu, že zprávy bez jakéhokoli subjektivního náboje činí spotřebitele, konzumenta takovýchto informací apolitickým, lhostejným, nezajímajícím se o dění kolem sebe. A začínají proti tomu bojovat.

1. dubna roku 1996 jste se stal šéfredaktorem Lidových novin. Bylo to období, které pro vás znamenalo největší stres ve vaší dosavadní novinářské práci, musel jste odolávat třeba politickým tlakům, o kterých se pořád hovoří?
Bylo to období pro mě nesmírně významné, stres to byl nepřetržitý. Deník je naprosto zvláštní moloch a semele, co mu přijde pod ruku. Poprvé jsem se dostal do novin, protože já jsem vystudovaný rozhlasový a televizní žurnalista, ale chtěl jsem okusit i deníkářského chleba. Potkal jsem docela kolegiální prostředí a já - znalý prostředí emigrantského, přece jenom tak trochu zapšklého - jsem se cítil poměrně dobře. Co se týče politických tlaků, denně na vašem šéfredaktorském stole vyzvání telefony a nezřídka volají politici všech možných odstínů a nejsou spokojeni s tím nebo oním. Každopádně ale mohu zodpovědně prohlásit, že politické tlaky jsem nepociťoval z žádné strany, míníme-li politickým tlakem vysloveně žádost o otištění nějakého pro sebe příznivého názoru nebo komentáře nebo o opravu nějaké informace. Toto si žádný politik nedovolil nikdy. Nemohu mluvit za jiné šéfredaktory.