Přitom jste podle mě typ, který je přímo předurčen k tomu stát se filmovou a televizní hvězdou. Ve vašem výrazu se pojí zdrženlivost, inteligence, ležérnost, ironie... Řekl bych, že musíte být velmi přitažlivý pro ženy. - Proč se před kamerou objevujete tak málo? Neměl jste v tomhle punktu štěstí, nebo jste se "hvězdné dráze" vyhýbal záměrně?
On pan režisér Weinlich, tento Fellini českého rozhlasu, někdy rád maličko přehání. A k vaší otázce - já si myslím pravý opak. S výjimkou mé přitažlivosti pro ženy - s tím plně souhlasím, škoda, že tak nepatrné procento žen je schopno to rozpoznat. Pokud jde o "hvězdnou dráhu" - po letech mám dojem, že pro kameru nejspíš nejsem správný partner. Mám z ní trochu strach a zdá se, že i kamera se trochu bojí mě. Prostě neměli bychom spolu chodit do lesa. Ale ochotně to riziko kdykoli podstoupím, takový srab zas nejsem.

A co televize? Není vám líto, že už nevystupujete s Janem Krausem v zábavném televizním pořadu 22? Nemáte chuť se v televizi objevovat pravidelněji?
To nezávisí tak docela na mně. Především musí mít chuť některá z redakcí České televize. My jsme dvaadvacítku neskončili z vlastní vůle, líto by to mělo být spíš jim.

S rozhlasem je to jinak. Před mikrofonem jste vítán a na svém kontě máte už více než padesát rozhlasových inscenací - od Ibsenovy Paní z moře až po dramatizaci románu Francise Scotta Fitzgeralda Něžná je noc. - Čím je vám rozhlasové herectví blízké a která vaše rozhlasová role se vám nejvíc vryla do paměti?
Na otázky, které se týkají paměti, se mi těžko odpovídá. Protože já mám paměť mizernou. Ale to je zároveň jeden z důvodů, proč jsem si oblíbil hraní v rádiu - tam totiž paměť je schopnost nadbytečná. V rozhlase sedíte na pohodlné sesli, čtete si nahlas, když se něco nepovede, tak se to smaže, vrátí, naváže... Rádio mě těší proto, že se člověk nemusí převlékat, líčit a jsou kolem vás vesměs vlídní lidé, kteří rozumějí své práci. A někdy mám příležitost dělat věc, ke které bych se na jevišti sotva dostal, naposledy, co se pamatuji, například Gombrowiczův román Kosmos: úspornou a přitom velice napínavou prózu.

Máte rád rozhlas i jako posluchač?
Rozhlas u nás doma běží od rána do večera skoro pořád. Chvílemi ho dokonce i někdo poslouchá.

Jste synem režiséra Oty Ornesta, vaše maminka byla herečka, vaší ženou je Daniela Kolářová, působící ve vinohradském divadle... Je divadlo důležitým tématem vaší rodinné komunikace?
Ne, tomu se pokud možno snažíme vyhnout.

A třeba když se připravujete na role, probíráte je spolu?
No tak - občas si spolu od srdce zanadáváme.

Jak blízko či daleko mají k divadlu vaši dva dospělí synové?
Chodí se na nás sem tam podívat. Ale oba mají podstatně blíž k muzice než k divadlu, což je pro mě velká satisfakce.

Proč satisfakce?
Vždycky jsem se chtěl živit muzikou. Už proto, že míra svobody hudebníka je s herectvím nesrovnatelná.

Dlouhá léta jste byl členem souboru Divadla E. F. Buriana. Poté, kdy bylo divadlo počátkem devadesátých let přebudováno na stagionovou Archu, jste zakotvil v Divadle na Zábradlí. Můžete srovnat pocity, které jste měl ze své práce u Buriana na Poříčí, a které provázejí vaše působení v Divadle na Zábradlí?
Radši bych to nedělal, protože to pro Poříčí dopadne značně nepříznivě. Já jsem tam - pokud jde o profesi - příliš šťastný nebyl. Až na krátká období, kdy přišli lidé, kteří mě zajímali, jako například režiséři Jan Kačer nebo později Ivan Rajmont, to bylo celkem k nepřežití. Divadlo, které jsem potřeboval, jsem dělal mimo toto divadlo, byť v jeho prostorách. Ve foyeru jsme připravovali různé kousky pro spřízněné duše... Pak jsem také zakládal všelijaká malá divadla bokem - tím jsem byl dost posedlý. Ale první kamenné a státem dotované divadlo, kde jsem měl pocit, že má soustavná práce nějaký smysl, bylo až Zábradlí.

Za mužskou roli v Bernhardově hře Ritter, Dene, Voss jste získal roku 1996 Cenu Alfréda Radoka. Je to také vaše role nejoblíbenější?
Byla to skutečně jedna z nejhezčích rolí. Hlavně kvůli zkoušení. Ono zkoušení, víte, je leckdy důležitější než hraní samotné - už proto, že trvá déle. A že jsem se při něm setkal s lidmi, se kterými jsem ještě nepracoval a nebyli jsme na sebe zvyklí a potom se celé tři měsíce zkoušek žádný z nás, troufám si tvrdit, ani minutu nenudil - to patřilo k mým světlým divadelním zkušenostem.

Jak se vůbec vyvíjí váš v vztah k rolím, jakým způsobem vás "chytají"? Co způsobuje, že jsou vám některé bližší a jiné vzdálenější?
Musím přiznat, že těch posledních deset let se mi takřka nestalo - s výjimkou jedné, dvou inscenací - abych pracoval na něčem, na čem bych pracovat nechtěl. Na Poříčí tomu bylo přesně naopak.

Velmi jste se mi líbil v titulní roli Čechovovy hry Strýček Váňa, poslední inscenaci režiséra Petra Lébla. Kritika se ovšem při jejím hodnocení rozdělila do dvou táborů. Čím pro Vás je divadelní kritika?
To je nevděčná věc mluvit o kritice. Řekl bych to asi takhle: rád si kritiku přečtu, ale víc mě zajímají názory odborníků.

Pracoval jste s oběma našimi nejuznávanějšími divadelními režiséry 90. let - J. A. Pitinským a Petrem Léblem. Protože sám také režírujete, jistě můžete jejich práci posoudit jako herec i jako režisér...
Práce s nimi mě těšila. Oba mě zaujali především tím, čím se lišili od ostatních režisérů - a lišili se od nich velmi.

Můžete být konkrétnější?
Vyplývalo to z jejich úhlu pohledu na věci a ten zase vyplýval z jejich osobností. To není na krátkou odpověď, to je na studii.

S vaším darem lakoničnosti byste ale možná naším čtenářům mohl nastínit resumé takové studie.
Lakoničnost může být taky projevem nedostatku myšlenek. Je to ovšem pořád lepší než nahrazovat tenhle nedostatek ukecaností. Kdybych se měl k výše uvedenému tématu vyjádřit bez přípravy, nezlobte se, asi bych kecal. V této souvislosti bych ovšem chtěl připomenout, že na počátku svého angažmá jsem měl možnost pracovat i s Janem Grossmanem, který byl podobně výraznou a pro mě nezapomenutelnou uměleckou osobností.

Ovlivnili tito tři režiséři i váš přístup k hraní?
Zřejmě ano. V každém případě - když vám režisér nabídne nečekanou možnost, tak vy v sobě také musíte objevit nečekané možnosti. Hledání nečekaných možností mě na divadle láká.

Co byste přál Divadlu na Zábradlí po té, kdy jeho umělecký šéf Petr Lébl zvolil koncem minulého roku dobrovolnou smrt?
Upřímnou soustrast bych mu přál, pane redaktore, co jiného, upřímnou soustrast.

Zatím nejčerstvější premiérou DNZ byla Tragédie mstitele. Vy v ní vystupujete, jste jejím režisérem, ba i autorem; nebo chcete-li - upravovatelem anglického textu ze 17. století... Jak jste vůbec tuhle dávno zapomenutou hru objevil?
Kdysi jsem slíbil, že napíšu pro DnZ hru - a předpokládal jsem, že se na ten slib zapomene. Ale ředitelka Doubravka Svobodová má bohužel čerstvější paměť než já, takže mě důrazně a ve stále se zkracujících intervalech upomínala, až jsem ze zoufalství začal po letech zase chodit do knihovny a jednou, když jsem listoval třemi špalky Alžbětinského divadla, které v osmdesátých letech vydal Odeon, objevil jsem v nich o Tragédii mstitele zmínku. Název se mi zamlouval - kvůli paradoxu, který v sobě obsahuje. Měl jsem tušení, že by to mohlo být zábavné, a nezklamalo mě to. Dialogy jsem zcela přepsal, děj ale více méně předloze odpovídá.

Tu komedii jste obdařil pěkně silnou dávkou černočerného humoru - Smysl pro něj jste měl odjakživa, anebo inklinace k němu ve vás sílí věkem a narůstajícími zkušenostmi s lidmi a světem?
Jedno vím určitě: jakmile jsem jednou čuchl k tomuhle druhu humoru - ať se mu říká, jak chce - pochopil jsem, že to je věc, kterou už pořád budu milovat. A pochopil jsem to někdy okolo svých čtrnácti let.

Co vás na téhle hře baví či bavilo nejvíc: napsat ji, režírovat, anebo v ní hrát?
Zatím mě nejmíň baví ve Mstiteli hrát. Jako autor a režisér nedokážu na jeho text zapomenout a na jevišti se u mě projevuje takový poloidiotský syndrom - že si mumlám party všech postav a klapu naprázdno pusou. Navíc si to vůbec neuvědomuju - upozornili mě na to mí kolegové. I když role, kterou jsem si napsal, je roztomilá - stařík. To už samo o sobě je komické - hrát ještě o něco staršího, než člověk je. Ohromně mě bavilo Mstitele psát, ale ještě víc mě ho bavilo režírovat: v těch šťastných chvílích, o kterých jsem se už zmínil, vám totiž lidi předvedou, co jste si to vlastně vymyslel.

A nevymýšlíte v současné době pro své kolegy opět něco nového?
Vymýšlím. Musím. Čtu hry už několik týdnů. Číst se má s mírou, jak říká Ivan Mládek. Jeho kamarád prý to jednou v knihovně přehnal a bylo mu pak špatně od žaludku, ačkoli ho Ivan varoval, aby už nečetl tu malou zelenou. Jak já se těším na okamžik, kdy objevím ten pravý kus a budu moci vyrazit někam mezi lidi! Třeba do hospody.

Je to hravost, nebo spíš nutkání něco určitého sdělit, co vás pudí k vaším autorsko-režijním divadelním projektům?
Doufám, ne - jsem pevně přesvědčen, že je to hravost.

Kdyby nějakým nešťastným trikem černé magie zmizelo divadlo a herectví ze světa - čím byste se pak nejraději živil a čím byste se bavil?
Kdyby se tohle stalo, tak bych se živil a bavil černou magií.

Abyste divadlo zase vzkřísil?
I na to by možná došlo.