Když 5. března 1965 zemřel tragicky absurdní náhodou ve svých pětadvaceti Václav Hrabě (*13. června 1940), znal jeho jméno jen málokdo, vždyť za života otiskl sotva několik básniček po časopisech. Byl jsem tenkrát autorem jediného nekrologu za mrtvým kamarádem: vyšel v Tváři, kde Hrabě působil jako lektor a příležitostný reportér. Napsal jsem tehdy, že "musíme pečovat o to, aby jímavost nad nedokončenými liniemi torz nedegenerovalo v dojetí", tedy v sentimentalizující mýtus. Ale mýtem, symbolem, legendou se Hrabě ve svém posmrtném osudu stal, musel. Jak jinak taky ve vývěvě normalizační éry. Byl synonymem pro neochočitelný, na doraz chutnaný život. A jako rebel ve službách přirozeného, mladého řádu věcí, jako nonkonformista (sarkastický, protože trpící) vůči úřednicky opuncované sterilitě měl stále co říci. Oficiální matadoři zatušili nebezpečí: některé kritiky se nevyhnuly lživým sprostotám, nepovedly se ani pokusy Hrabětův odkaz normalizačně přikrotit. I když Hrabětovy texty vyšly s velkými prolukami třikrát (1969, 1977, úplná pozůstalost 1990), důležitější koridory šly charakteristicky mimo knihy: opisy, ale především klubovými pódii v celé zemi, kam je úspěšně rozvážel Miroslav Kovářík, a pak deskami se zhudebněný texty. Hrabětova Variace na renesanční téma o lásce, která je jako večernice, zněla v Mišíkově podání nad listopadovou letenskou plání v roce 1989 jako satisfakce.

Hrabě bývá zařazován mezi "české beatniky". Nepochybně mu byla poezie americké "beat generation" blízká - i pro symbiózu poezie a jazzu (Hrabě dokázal svými klarinetovými improvizacemi obstát i vedle Luďka Hulana či Karla Velebného), měl možnost sejít se s Ginsbergem a zvlášť miloval Corsa - ale nebyla to inspirace jediná. Byl neobyčejně vzdělaný a měl hluboký vztah k české básnické tradici máchovské i gellnerovské. Urozený plebejec Hrabě nebyl geniálním básníkem - zakladatelem (jako třeba Mácha) či autorem rimbaudovsky ojediněle originálním. Nicméně vyjádřil to, co je společné mládí tehdejšímu i dnešnímu, a byl přijat novými pokoleními nejen jako svobodomyslná legenda, ale především jako tvůrce příbuzné pocitovosti. S odstupem času se tedy jeví osobnost a dílo Václava Hraběte jako fenomén literární i psychosociální, jako - i v jiných kontextech aktualizovatelný - postojový a prožitkový model, s nímž se lze snadno identifikovat. Zdá se, jako by pro nepamětnické generace trochu přebral někdejší pozici Wolkrovu: znají a čtou ho i lidé, kteří jinak poezii celkem míjejí. Je to osud, myslím, dost k závidění.