Nejznámějším dílem amerického spisovatele Theodora Dreisera (1871-1945) je nesporně román Americká tragédie. Jeho základem je skutečná událost: roku 1906 jistý Chester Gillett utopil svou dívku, protože se jí potřeboval zbavit, aby se mohl oženit s dcerou milionáře. Podobných případů znal Dreiser ze své novinářské praxe mnoho a jeho pohled na soudobou americkou společnost, zdeformovanou posedlostí po rychlém úspěchu a bohatství, byl, jak známo, silně kritický. Dreiser se k soucitu s nemajetnými chudáky nemusel nijak nutit; sám si v dětství užil bídy víc než dost. Narodil se jako předposlední ze třinácti dětí v rodině chudého německého přistěhovalce; sotva dosáhl dospělosti, musel se o sebe umět postarat sám. Záliba v četbě a pozorovací talent ho pak již ve dvaceti letech nasměrovaly k žurnalistice. Zájem o sociální otázky ho přivedl k hlubšímu studiu a intenzivnější četbě. Silně ho ovlivnilo zejména učení Darwinovo a literární dílo Zoly. Pod jeho vlivem se zejména v raném období přiklonil k naturalismu. Jeho románová prvotina Sestřička Carrie byla kritikou i čtenáři tvrdě odsouzena, Dreiser za to zaplatil nejen roztržkou s nakladatelem, ale i těžkou osobní krizí. K dalšímu románu se pak odhodlal až po více než deseti letech, svůj kritický názor na americký sen o úspěšném životě však nezměnil v tomto ani v dalších dílech. V levicové orientaci se utvrdil při cestě do SSSR (r. 1927), o čemž svědčí jeho kniha reportáží Dreiser se dívá na Rusko. Nedlouho před smrtí dokonce vstoupil do komunistické strany USA.

Podstatnou část Dreiserova díla, které je dnes neodmyslitelnou součástí americké klasické literatury, tvoří romány, z nichž některé jsou zřetelně autobiografické. Psal však také dramata, cestopisy, črty, eseje a povídky. Pro Schůzky s literaturou jsme vybrali povídku Stín z autorova pozdějšího tvůrčího období. V komorním příběhu mladé manželské dvojice se Dreiser projevuje jako dobrý znalec lidských povah i skrytých psychologických pohnutek v jednání svých postav.

ČRo 3 - Vltava, Schůzky s literaturou - neděle 11.6. ve 21,00 hodin

Holmes a věrozvěstové ve Světě knihy

Na světě existuje k sedmi stovkám společností Sherlocka Holmese. Sdružují tisíce jeho fanoušků, kteří vědí, že jednou z prvních novel, jíž se tento detektiv vymyšlený Arthurem Conanem Doylem stal slavným, se nazývá - Skandál v Čechách. Proto se také mnozí z nich divili, že v naší zemi žádná podobná společnost Holmesových a Doyleových příznivců nepůsobí. - To ovšem byla pravda pouze do 13. května letošního roku. Toho dne dopoledne byla na pražském Výstavišti ustavena v závěru zábavné revue, kterou pro knižní veletrh Svět knihy připravil Český rozhlas 3 - Vltava. Pozváni do Průmyslového paláce byli všichni žijící představitele rozhlasových Holmesů, aby přivítali na svět CD ROM a kazetu Povídky Sherlocka Holmese (obsahuje dva tituly: Tři studenti a Skandál v Čechách). S výjimkou Viktora Preisse, který právě v této nahrávce, známé i z vysílání Vltavy, propůjčil Holmesovi svůj hlas, přišli Vlastimil Brodský, Otakar Brousek starší, Svatopluk Beneš, Josef Červinka (režisér zmíněné nahrávky), skladatel a dramatik Ilja Hurník, autor mnoha rozhlasových holmesiád... Rozhlasoví zvukoví mistři ve viktoriánských kostýmech vytvořili - pod vedením režisérky Markéty Jahodové coby Lady Pickwickové - svéráznou doprovodnou kapelu a Rudolf Pellar, který pořad uváděl, představil přítomným divákům také Rudolfa Čechuru (mj. tvůrce Maxipsa Fíka), který je již od šedesátých let členem Londýnské společnosti Sherlocka Holmese. Právě díky jeho iniciativě byla založena její česká obdoba. Pokud máte zájem stát se členem této společnosti, stačí napsat do ČRo 3 - Vltava a na obálku uvést heslo Sherlock Holmes.

Hodinu po slavném detektivovi zavítali mezi návštěvníky Světa knihy sv. Konstantin a sv. Metoděj. Pochopitelně také jen jakoby. V jejich kostýmech vystupovali členové hudebního souboru Quinterna, jejichž středověká muzika a tance tvořily působivé předěly besedy o knize Jindry Jarošové Svatí kacíři. Redaktor knihy Milan Pokorný zdůraznil, že ač se příběh byzantské mise v našich zemí odehrál již téměř před 1200 lety, hovoří k době současné, neboť "je o moci, o tom, kdo ji chce, jaké k jejímu dosažení používá prostředky, ale také o lidech, pro které jsou směrodatné trvalejší hodnoty." Vladimír Vavřínek, ředitel Slovanského ústavu AV ČR, prohlásil, že mu málokterá kniha zabývající se historií udělala takovou radost jako tahle. Její hraniční žánr mezi literaturou faktu a románem nazval "beletrizující historií". Ocenil množství literatury, z níž autorka čerpala, její živé podání a také to, jak dokázala do díla zakomponovat informace o historii a kultuře byzantské říše - "oné důležité oblasti, kterou dějepis na našich školách zoufale opomíjí."

Foto Petr Packan a Jarmila Kutová

Divadelní koncert Mariána Labudy

Činohra Národního divadla v Brně prošla na přelomu 50. a 60. let výraznou etapou epického divadla, v níž sehrávala značnou roli dramaturgická orientace na díla Bertolta Brechta. Po letech se sem tento německý dramatik a divadelní reformátor vrátil. Dramaturg Miroslav Plešák sáhl po "lidové hře" Pan Puntila a jeho služebník Matti (v Brně ji naposledy inscenoval roku 1985 Alois Hajda), přeložené Rudolfem Vápeníkem a Ludvíkem Kunderou. Brecht ji vytvořil počátkem druhé světové války ve finské emigraci na podkladě náčrtů a vyprávění své hostitelky Helly Wuolijokiové. Růženec epizod ze života statkáře, který byl ve střízlivém stavu tvrdým kapitalistou, ale při častém alkoholovém opojení se měnil v dobrosrdečného lidumila, má podklad ve skutečnosti. Archetypální dvojici protikladných postav doplňuje plebejský šofér Matti.

Nynější nastudování "Puntily" je výsledkem koncepčního úsilí česko-slovenského tvůrčího týmu. Bratislavský režisér Martin Porubjak rozhodně nechtěl demonstrovat schematickou sociální agitku; výraznými škrty třídně didaktických pasáží obnažil hravé momenty předlohy, vyložené s nadhledem a humorem. Odlehčujícímu přístupu vychází vstříc výprava rovněž hostujících umělců Aleše Votavy (scéna) a Milana Čorby (kostýmy): mezi půvabnými maketami finských stavení se proplétá dálkově ovládané autíčko, nežli se objeví skutečná stěna patrového statku, v popředí na první pohled nelogicky vyhrává cimbálka, aktéři kloužou do orchestřiště a jezdí na kolech, výstup na horu umožní hydraulický zvedák. Vedle momentů groteskních tu a tam dýchne poezie severské přírody a erotikou nabitých bílých nocí.

Nedlouhý večer stojí a padá s představitelem první titulní role. Inscenátorům vyšel vynikající tah, když ke spolupráci přizvali oblíbeného Mariána Labudu. Málokdy je na našich jevištích k vidění tak bohatý interpretační rejstřík, s nímž si zralý kumštýř v desítkách jemných situačních, pohybových nebo řečových gagů vychutnává dvojlomnost a dionýsovskou košatost své figury. Výborným nápadem bylo i "makarónské" rozpolcení Puntilovy mluvy: v poloze přísně velkopanské hovoří česky, v převažujících výstupech nuancovaného opilství měkkou slovenštinou. Proti tomuto živelně šťavnatému výkonu se z partnerů prosadí jen nemnozí, např. trapně důležitý atašé Zdeňka Dvořáka nebo temperamentní svůdnice Eva Jany Janěkové, nikoliv už matný, švejkovský rozměr postrádající Matti Bedřicha Výtiska.

Hned na premiéře, obohacené účastí slovenského ministra kultury Milana Kňažka a oslavou Kunderových osmdesátin, podařilo se představit "levičáckého" Brechta jakožto aktuálního i divácky vděčného komediálního autora. Reprízy, nyní dočasně přerušené Labudovou rekonvalescencí po autohavárii, tento úspěch plně potvrzují.