Lidské osamění uprostřed davů

Scenárista Paul Schrader a režisér Martin Scorsese mají na svém kontě několik úspěšných projektů (Schrader se příležitostně věnuje i režii). Poprvé se spojili již před čtvrtstoletím při pamětihodném Taxikáři. A téma lidského osamění uprostřed davů, zoufalé agrese jako odpovědi na lhostejnost či násilí kolem nás, na anonymitu velkoměsta a vyhladověle ozářených nočních ulic jako by se prolnulo i do jejich nejnovějšího společného projektu, do dramatu Počítání mrtvých. Tentokrát není hrdinou taxikář, ale řidič newyorské záchranky Frank Pierce. Sledujeme tři noci jeho služby (pokaždé s jiným parťákem). Služba vysává jeho fyzickou i psychickou odolnost; únavu i pocit bezmoci marně zahání pitím. Franka ztvárnil Nicolas Cage jako nervního, někdy se zrakem prázdně vytřeštěným, s hlasem zastřeným, se stále obtížněji vydolovávanou ohleduplností. Jeho kreace je jistě působivá, byť do jisté míry odvíjená spíše mechanicky, v tlumených gestech, jen zřídka vytrysklých v náhlém afektu. Rozpoznáme stereotypy, uplatňované i v dřívějších filmech (zejména v thrilleru 8 mm). Sledujeme Frankovu svého druhu křížovou cestu, z níž není úniku, ale která přesto přináší naději: seznámení s labilní Mary (Patricia Arquetteová), dcerou zkolabovaného staříka, jehož případem se vyprávění otevírá, skýtá spásné světýlko. Nikoli náhodou se s Frankem loučíme, když dívce usne vyčerpáním na klíně.

Schrader a Scorsese vystavěli svůj příběh v cyklických návratech, jednotlivé postavy se průběžně vynořují, ať již se s nimi Frank setkává na ulici, nebo utíkají z nemocnice, která nezvládá přísun pacientů. Jako kdyby se tak měla zdůraznit nikdy nekončící odpovědnost za osudy bližních, kteří vlastně o nějakou spásu ani nestojí - či naopak se jí marně dovolávají, protože jim stejně není pomoci. Autoři se vyhýbají konkrétně zacílenému kritickému vyostření, spíše vyslovují všeobecně pociťovanou deziluzi, aniž by poskytovali jasné odpovědi. Diagnostikují stav, z něhož lze uniknout jedině do zapomnění, do drogového opojení...

Tento pesimistický náhled umocňuje Scorsese těkavým vypravěčským stylem, náhle zrychlenými (a jakoby poskakujícími) nájezdy kamerou, pohledy spouštěnými kolmo z výše a ozvláštňovanými i zvukově. Módní vizuální agresivitu Scorsese zvládá, avšak postrádáme jindy tak příznačné zaujetí vyprávěním, takto sestavená realita je jakoby umělá, jen dovedně vykonstruovaná, ale neprocítěná.