Album bezpochyby nabízí několik nadprůměrných písní, které mohou navíc bez větších potíží oslovit i tu nejširší vrstvu společnosti, posluchače, kteří nehodlají svůj čas věnovat tomu, aby si v hudbě vybírali. Nové Müllerovo a jistěže i Horáčkovo album je totiž vůči "většině" ještě otevřenější nežli předchozí Horáčkovy projekty s Petrem Hapkou, spíše šansonové desky Citová investice a V penziónu Svět. I kdybychom na něm tudíž nalezli chybiček sebevíc, pořád půjde o nesmírně záslužnou kultivaci vkusu příjemců hlavního proudu české pop-music. Dovedu si proto představit, že právě o této desce se bude psát v superlativech a upřímně řečeno, vlastně není divu. K dokonalosti jí příliš neschází. Přesto má své slabiny.

Tou nejpodstatnější je, že v některých skladbách se evidentně Müller necítí ve své kůži. Vynikne to zvlášť v porovnání s uvolněností, s jakou zpívá na svém posledním "slovenském" albu Koniec sveta. Někdy to jde na vrub pro Slováka přece jen náročným českým obratům, jindy jako by se zpěvák zbytečně křečovitě tlačil do předem daného výrazu. Další výtka směřuje k textům. Slovník Michala Horáčka je sice obdivuhodně bohatý, ale některé písně textově překombinoval - trpí tím zvláště skladby Duch versus Lapiduch a Zemdlené tisíciletí. Přitom i Horáček je schopen jak zkratky (stačí si poslechnout závěrečný duetek Müllera s Ivou Bittovou Stane se, že...), tak rezignace na občas nestravitelně velká slova (náladotvorná variace na Stín stíhá stín s Hanou Hegerovou).

A co se naopak povedlo? Třeba blues Až povezou mě na lafetě, kde se Müllerův bohémský výraz v závěru setká s kouzelnými dětskými vokály, rockující Flétnu do žita, svižný dialog tří chlapských vokálů (Müller plus David Koller a Robert Kodym) nebo v rádiích již hojně frekventovaný hit Srdce jako kníže Rohan, s milionovým sloganem "svět nepatřil nikomu kdo nebyl hráč", který už nyní na chalupách halekají víkendoví zpěváci. V těchto momentech se album dotýká svého vrcholu.

MILAN ŠEFL