Evropská vize - to je téma, které na konci 20. století zaměstnává národohospodáře, politiky, ale především intelektuály, kteří obraz Evropy, transformující se uprostřed světového globalizačního procesu, vnímají na jedné straně s velkými nadějemi a na straně druhé s velkou úzkostí. Obojí je opodstatněné. Ještě nikdy nebyla v paměti evropského kontinentu uložena tak traumatizující zkušenost, jakou přineslo 20. století, a ještě nikdy nebyl svět vybaven tak pozoruhodnými, ale také tak život ohrožujícími technologiemi, jako je tomu na přelomu milénií. Proces obecného pohybu, kde jediným pevným bodem může být hodnotový systém, je procesem do kterého vstupuje i česká společnost, soustřeďující se především na své hospodářské a geopolitické problémy. Otázky, které si většina z nás klade, se točí kolem Evropské unie, kolem časového horizontu, kdy se staneme součástí jejího ekonomického a také politického prostoru, kolik to bude stát a jaký prospěch nám to přinese. Sebestřednost této interpretace nám brání uvědomovat si, že nejdůležitějším momentem pro nás není ani tak ten okamžik jako spíš připravenost na něj. Tedy, co si v tu chvíli a v nejbližších následujících letech počneme! Jak se promění náš vztah k práci, k právu, k základním evropským hodnotám! Jak se dokážeme uvnitř této nadnárodní struktury identifikovat jako národ, ale i jako jednotliví lidé! Co bude náš vklad do společného evropského domu! Možná si ani neuvědomujeme, že náš docela obyčejný každodenní život bude těmito imperativy vymezen. Možná se na realitu připravujeme jenom sadou různě růžových brýlí mámení. Tématem desáté části publicistického projektu Evropa 2003 se staly dvě evropské vize. Bezprostředně po první a bezprostředně po druhé světové válce byly zformulovány dvě představy o sjednocené Evropě. U první je jméno prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, druhá představa je spojena s osobností Konráda Adenauera. Právě tyto dvě vize se staly tématem vědecké studie bakaláře Víta Hlouška, posluchače Fakulty sociologie Masarykovy univerzity v Brně. To, že jde o téma pozoruhodné, dokladuje i skutečnost, že autorský záměr získal stipendium Nadace Konráda Adenauera, které Vít Hloušek využil především ke studiu u nás málo známých materiálů v Německu. Pořad O dvou evropských vizích jenom dokumentuje názor, že současné české směřování nelze vnímat jinak než v evropských souvislostech, že jsme součástí jedinečné proměny Evropy, která tváří v tvář globálnímu světu a jeho problémům hledá novou vlastní podobu. Posluchačům, kteří sledují soutěž ČRo 3 - Vltava, inspirovanou publicistickým projektem Evropa 2003, jsou určeny následující otázky červnového kola:

1) Jaké státní útvary tvořily mapu Evropy kolem roku 1000?

2) Co představoval symbol na opaskových nákončích moravských velmožů?

Uzávěrka červnového kola soutěže je 5. července - vyhodnocení 12. července 2000. Na nejlepší luštitele čeká krásná kniha nakladatelství LIBRI, které je mediálním partnerem naší posluchačské soutěže.

Středa 7. 6. - VLTAVA - 17.00

Kdyby se někdo pokusil sestavit žebříček nejlepších povídkářů světové literatury, jistě by někde na prvních příčkách nechybělo jméno ruského spisovatele Ivana Bunina. Nobelovu cenu sice získal - jako první ruský spisovatel - za svůj jediný román Život Arseňjevův, ale přísně vzato toto autobiografické dílo vlastně románem není. To ovšem nijak nesnižuje jeho mimořádné kvality; jen potvrzuje, že základ Buninova mistrovství nespočívá ve výstavbě dramatických zápletek a složitých dějů, nýbrž naopak v nenapodobitelném, impresionisticky laděném popisu přírodních scenerií, dojmů, skrytých či utajovaných nálad a pocitů. Nejkrásnější jsou jeho povídky o lásce a o ženách - což prakticky znamená, že krásné jsou všechny, neboť o ničem jiném vlastně Bunin snad ani nepsal. Ivan Alexejevič Bunin (1870?1953), potomek zchudlého šlechtického rodu, prožil dlouhý, plodný, rušný život. Hodně cestoval, poznal nejen západní Evropu, kde od roku 1920 trvale žil, ale předtím i Egypt, Sýrii, Cejlon. Na literární dráhu vstoupil básněmi, překlady a nějakou dobu se také živil novinařinou. V úzkém kruhu znalců si získal poměrně brzy značné renomé, avšak pro širší čtenářskou obec zůstává až do své čtyřicítky téměř neznámým. Proslavila ho teprve novela Vesnice (1910), po níž následovalo několik dalších úspěšných titulů. Po Říjnové revoluci, roku 1920, Bunin emigroval do Francie; i zde se těšil mimořádné úctě a autoritě. Ve svém díle se až však do konce svých dnů stále vracel do vlasti

Pátek 9. 6. - VLTAVA - 11.00

Varhanní knížka Johanna Sebastiana Bacha patří k dílům, která nebývají nahrávána příliš často. Sám autor ji v jejím podtitulu věnoval varhaníkům s pedagogickým záměrem - podobně jako 1. díl Dobře temperovaného klavíru. Svým obsahem a krásou je však tato sbírka varhanních chorálů tak pozoruhodná, že je možné souhlasit s výrokem, že právě ona sama by stačila zajistit Bachovi trvalé místo v dějinách hudby. Potvrzuje se tu zkušenost, že i na tzv. instruktivní literatuře se pozná, zda ji vytvořil mistr kompozičního umění, či nikoliv... Původně skladatel zamýšlel zpracovat více než 160 chorálů, dokončil jich však pouze 45. Měnil v té době zaměstnání - z Výmaru přecházel do Köthenu, kde se pěstovala komorní hudba, a té se pak Bach po svém příchodu věnoval do té míry, že sbírka varhanních chorálů zůstala nedokončena. Svým zaměřením vychází z průběhu liturgického roku - nejvíce chorálů se vztahuje k období adventu, Vánoc a Velikonoc, ostatní se týkají nejrůznějších příležitostí, jak je rok přinášel. Někteří posluchači si možná vybaví dva pořady cyklu Duchovní hudba, které mohli slyšet letos v dubnu - cembalista a varhaník Jaroslav Tůma nás provázel svou nahrávkou Bachovy Varhanní mše. Tentokrát bude ve dvou pořadech komentovat snímek Francouze René Saorgina, který Orgelbüchlein, jak zní německý název této sbírky, natočil celou. Bude to tedy setkání s poněkud jiným interpretačním přístupem k Bachovu dílu, než jak jej známe z nahrávek německých umělců, zajisté však rovněž velmi zajímavým a inspirujícím.