Různost názorů

Že lidi mají různé názory je samozřejmé a běžné. Nejsem marxista, ale musím dát za pravdu těm, kteří mi v letech totality vštěpovali, že společnost je to, co utváří člověka. Od nich jsem tuto poučku slyšel ponejprv a myslím, že to byla jedna z mála věcí, ve kterých se nemejlili. Už v ranném dětství se počíná rodit v budoucím dospělém člověku jeho mentalita. Má na něho vliv rodina, kamarádi, ale i prostředí - tedy i věci neživé - v hnusným prostředí si jen málokdo dokáže, dejme tomu, vypěstovat vysoce kultivovaný vkus. Zkrátka společnost a okolí si formuje jedince ke své podobě. Takže jací dneska jsme, tací bychom nemuseli být, kdyby nás od útlého dětství obklopovaly jiné skutečnosti než ty, co nás obklopovaly.

Někdo vyrůstal v tíživých sociálních poměrech a jinej v blahobytu, někdo v rodině nábožensky orientované, zatímco páni rodiče jiných - tedy soudruzi rodiče! - byli bolševici. Někdo vstupoval do života jako aristokrat a jiný jako synek nádeníka, a tak se přihodilo, že každý má svůj názor a svou pravdu. Kdyby se soudruh Grebeníček narodil jako buržoazní synek továrníka a tatínek by mu koupil k osmnáctým narozeninám sportovního mercedesa, to byste koukali, jak by dneska mluvil! Ale jeho tatínek dělal to, co dělal, a tak není divu, že ze synka se stal bojovník za sociální rovnost a obhájce totalitní ideologie. Má to svou logiku.

Aby věc nebyla tak jednoduchá, nutno říct, že má-li capart vzdorovitou povahu, zapůsobí na něj sice prostředí, ale on se mu vzepře a vznikne nám tady jakýsi negativ. A tak se občas přihodí, že synek bohatých rodičů se rozhodne pro programovou chudobu - to byl případ svatého Františka z Asisi... A tak se občas přihodí, že syn chudého ševce, kterému se nepodařilo chodit do tanečních s bohatými kamarády, nezatrpkne, nýbrž stane se posléze Tomášem Baťou, geniálním ševcem, který dokáže to, co Baťa dokázal. I tady vlastně prostředí zapracovalo - donutilo oba zmíněné chlapce, aby se přidali k opačnému táboru.

..............

Povšiml jsem si nedávno, že v civilizovaných zemích dochází k jednomu zajímavému úkazu: že totiž názorová různost se obvykle dá shrnout do pouhých dvou protikladných táborů. Poohlédněte se po světě - obvykle uvidíte dvě nejsilnější politické strany, které stojí proti sobě a pak už jen pár drobnějších, které je však možno zařadit k jednomu z těch dvou křídel. Dvě pravdy tu stojí proti sobě, a - co je na tom právě nejzajímavější - jejich síly bývají dosti vyrovnané. Podívejte se do Anglie, do Francie, do Německa, do Ameriky... Jednou vyhrajou volby demokrati, za pár let se to zhoupne na druhou stranu a vyhrajou republikáni - ale málokdy se v demokracii stane, aby došlo v mínění občanů k takovému zvratu, že by nastala vláda jedné strany. To bývá obvykle výsledkem nedemokratických praktik. Ale nemusíme setrvávat u politických partají. I výzkumy veřejného mínění v nejrůznějších záležitostech vykazují velmi často jakousi rovnováhu. Máme vstoupit do NATO? Polovina národa chce, polovina nechce. O bezpečnost se prý dneska obává 49 procent a neobává 48. Někdy některá strana převažuje, ale obvykle nepříliš výrazně a stačí určitá kampaň nebo událost a misky vah se přehoupnou na jinou stranu. Zkrátka v mínění občanů můžeme vysledovat jakousi rovnováhu, což je za a) dobré a za b) nedobré.

Dobré je to proto, že každé z obou křídel si dává bacha, aby neudělalo nějakou nepředloženost, která by se hodila protivníkovi. Je tu tedy vzájemná kontrola a my dobře víme, k jakým bezuzdnostem může dojít, když si třeba v politice jedna strana přisvojí 99,7 procenta hlasů a pak si dělá, co se jí zachce. Tak tedy ať žije rovnováha.

Nevýhoda je v tom, že vznikají konflikty a hádky, které se z vysoké politiky přenášejí i do nižších pater - do mezilidských vztahů. Lidé jsou podráždění, nerudní, bují dokonce nenávist, nebo přinejmenším blbá nálada. Znáte to.

Samozřejmě, idylka by byla, kdybychom si všichni opravdu, od srdce a bez donucení, mysleli totéž. To by se tu žilo jako v chaloupce u sedmi trpaslíků. Bible nám líčí ráj, v němž Adam a Eva vycházeli dobře i s leopardama a s vlkama - všichni se tam měli rádi, všichni byli vegetariáni, takže se navzájem nepožírali, ale jak známo, nevydrželo to dlouho. Uběhlo něco vody a Kain zabil Abela. Různost názorů byla na světě a daří se jí dodnes.

............

Ta různost názorů je tedy daná a je nejvyšší čas, abychom se s ní naučili žít. V civilizovaných zemích je ostuda být netolerantní. Ale v civilizovaných zemích žije taky značné množství lidí, kterým je to jedno. A tak si kladu otázku, která by měla uzavřít tuhle mou, poněkud nesouvislou, meditaci: Je dobré být tolerantní k netolerantním? Máme jim dopřávat právo na vlastní názor? Ovšem, že ne. Nikdo nesmí mít právo likvidovat názory těch ostatních, nebo dokonce likvidovat ostatní. Vyučil jsem se na Gilbertu Chestertonovi a jeho výrokem mi dovolte zakončit: