ČRo 3 - Vltava, 17.června 22.45

V únoru roku 1925 napsal Reiner Maria Rilke svému polskému překladateli na otázky týkající se překladu Elegií z Duina: "Jsem to vůbec já, kdo by měl poskytovat správný výklad Elegií? Vždyť mne nekonečně přesahují!" - Přesahem a výzvou bylo toto dílo i pro české překladatele. Naši čtenáři dostali do ruky první kompletní vydání Duinských elegií už v roce 1930 - a o překlad se nepokusil nikdo menší než Pavel Eisner. Rilkovy básně svou mnohovýznamovostí a jazykovými úskalími vábily další mořeplavce - překladatele, např. Jindřicha Pokorného a Gustava Francla. Zatím posledním v řadě je významný básník tzv. generace šedesátých let - Jiří Gruša. Překládáním se nikdy nezabýval profesionálně, tlumočil jen básně, jimiž se cítil osloven a vyzván, řekněme spřízněn volbou. Jeho převod Elegií z Duina vznikal v letech 1963?1969 zvolna a přetržitě, vždyť šlo o léta pro Grušu básníka a esejistu nejplodnější - a historií krutě vyměřená. Ovšemže překlad nemohl po okupaci a v temnotách normalizace spatřit světlo světa. Překladatel Elegie z Duina vydal alespoň jako samizdat. Teprve po dvaceti letech od ineditního vydání a po další revizi vyšla kniha tak, jak jejímu významu náleží - V Klubu přátel poezie.

Rainer Maria Rilke začal své "Děvínské žalozpěvy" psát v roce 1912 v Duinu, na skalním zámku na pobřeží Jadranu, kde našel romantické útočiště díky velkorysosti kněžny Marie Thurn-Taxisové. Útlá sbírka deseti elegií patří dodnes k vrcholným básnickým činům dvacátého století. V našem rozhlasovém výřezu uslyšíte Čtvrtou elegii, tzv. hořkou a Elegii devátou, která patří k tzv. přitakavým.