číslo 25/2000 |
|
Literatura, divadlo, drama |
|
Svádivost slov
Hugo von
Hofmannsthal, rakouský prozaik a dramatik, jehož hvězda nejvíce zářila na
přelomu 19. a 20. století, je na našich jevištích přítomen především jako
libretista oper Richarda Strausse. Činohra pražského Národního divadla nyní uvedla
na scéně Stavovského divadla v české premiéře jeho komedii Kristinčin návrat
(z roku 1909). Příběh o svedení mladé dívky a o tom, jak posléze dospěje ke
šťastnému vztahu a manželství s mužem, kterého jí vybral její svůdce, je
převzat z Pamětí Giacoma Casanovy. Vlivem dobového estetismu a Hofmannsthalova
tíhnutí ke konzervativním hodnotám (včetně těch morálních), vítězí ovšem nad
komediálním jádrem fabule artistní ekvilibristika. Projevuje se jak důmyslnými
významovými symetriemi situací a postav (odvozenými z komedie dell?arte), tak i
přebujelým verbalismem. Ten se bohužel nepodařilo výrazněji zmírnit ani úpravou
textu, kterou společně provedli překladatel Josef Balvín, dramaturgyně Johana
Kudláčková a režisér Ivan Rajmont.
Hugo von Hofmannsthal, jenž ve své povídce Dopis Lorda Chandose předjal Wittgensteinovu nedůvěru vůči slovům a řeči, vytvořil v postavě Florinda donchuanovský typ, který svou verbální potencí svádí ženy - i sám sebe. Florindo hostujícího Jiřího Langmajera se opají řečí a z ní vanoucími prchavými city. Možná ale víc než běl na lících by k žádoucímu dojmu, že jde tak trochu o watteauovskou postavu zahleděnou do svých chimér, přispělo odkrytí její vnitřní křehkosti. Protějškem svůdce se v konstelaci figur nestává Kapitán Tomaso, budoucí muž svedené Kristiny - na to ho Václav Postránecky pojímá jako až příliš dobrosrdečného nekňubu -, ale kapitánův sluha, zámořský polodivoch Pedro, ze kterého Vladislav Beneš díky tomu, jak temperamentně rozehrál jeho nekultivovanou pudovost i barbarský jazyk, učinil nejzajímavější - a vzhledem k jejímu klání s evropskou erotikou - také nejzábavnější figuru inscenace. Prostotu, okouzlení i vnitřní čistotu svedené Kristiny svým uměřeným výrazem dobře vystihla hostující Martina Stehlíková (z brněnského ND). Že není malých rolí, tentokrát dokázal Bronislav Poloczek, jehož sarkastický Podomek všechny ty panské špumprnákle - počínající v rozverných Benátkách, zauzlující se v jeho hospodě a do idyly ústící kdesi v Dolomitech - ukotvuje svým plebejstvím k zemité realitě. BRONISLAV PRAŽAN Foto Hana Smejkalová |