Americký muzikant Ry Cooder, provázený německým režisérem Wimem Wendersem, se znovu vypravil do Havany, aby tam kontaktoval kdysi slavné, nyní již zestárlé a pozapomenuté hudebníky. S některými již kdysi pořídil úspěšnou nahrávku, ale další znal jen ze zvukových záznamů. Tentokrát byla jeho výprava ještě úspěšnější: podařilo se mu zařídit koncerty v Amsterodamu a New Yorku. To vše zachycuje německý dokument Buena Vista Social Club, nazvaný podle již neexistujícího havanského baru, kde kdysi vystupovali.

Vyprávění uvozují úryvky z amsterdamského koncertu a uzavírá je vystoupení v newyorské koncertní síni Carnegie Hall. Zatímco závěrečné pasáže symbolizují triumfální přijetí, amsterdamské zahájení slouží spíše k určení neopakovatelné individuality každého z účastníků. Wenders nejprve rozmlouvá s jednotlivými protagonisty, nahlíží do jejich příbytků, sleduje je na havanské ulici i za klavírem, vyprávějí o svém dětství, o cestě k hudbě i písních, které je nejvíce proslavily.

Film nenásilně přibližuje jejich nesmírnou vitalitu, ale také pokoru, jakousi smířenost s osudem, dokládá obrovskou vervu, s níž přistoupili k veřejným produkcím. Texty písní se soustřeďují na tklivá, sentimentální, převážně milostná temata, jen málokdy s nádechem humoru či nadsázky. Jejich hudební ztvárnění však prozrazuje, že jsou zpívány pro radost a potěšení z hudby, že neobsahují nic vyumělkovaného.

Dokumentární ztvárnění se vyznačuje mimořádnou pohyblivostí kamery, příznačné jsou krouživé objezdy kolem jednotlivých hudebníků, panoramující jízdy. Zejména na koncertech se Wenders obratně vyhnul statickým obrázkům, v rychlém sledu střídá záběry snímané z různých míst na jevišti i hledišti, snaží se neustále setrvávat v co největší blízkosti svých hrdinů a zaznamenat nejen vzpomínkové výpovědi, ale i běžné komentáře, kterými častují dění kolem sebe - výrazné je zejména v New Yorku, ať již se diví čistým ulicím, dohadují se u výloh obchodů se suvenýry či se střechy mrakodrapu oblížejí velkoměsto.

Vyskytly se výtky, že Wenders opomíjí kubánskou realitu, že jeho pohled vyznívá idylicky či dokonce svého druhu obdivně. Jenže nenatáčel politickou úvahu, zajímala ho "jen" podmanivá muzika několika nezdolných staříků. Je to málo?