K televizním divákům pronikly dva tituly, zastupující novější tvorbu finského režiséra Aki Kurismäkiho - po sociálním dramatu Mraky odtáhly následuje komedie Drž si šátek, Tatjano. Režisér si zvolil pro něho poněkud nezvyklou polohu posmutnělé komedie, vyprávěné ve zvyklostech doby, v níž se odehrává - bohatě využívá poetiku 60. let, poetiku rozpaků a trapných zámlk, pak si ji pamatujeme třeba z raných filmů Formanových či Passerových. Neméně příznačné je užití černobílého materiálu.

Hrdiny jsou dva nemluvní, zasmušile vyhlížející Finové (jednoho z nich sehrál předčasně zesnulý "maskot" Kaurismäkiho filmů Matti Pellonpää), kteří se uvolí do přístavu svézt dvojici ruských děvčat. Jejich vzájemné družení provází ostýchavost - putování po hotelu nebo návštěva taneční zábavy jsou v tomto směru výmluvné. Film zachycuje drobné úkony, prosvětlené nečekaným smyslem pro jemně melancholické pousmání, třeba když dívky zakoupí za poslední drobné peníze koláč a se samozřejmou starostlivostí rozdělí jej na čtyři díly, aby zbylo na všechny.

Kaurismäki natočil prostý příběh, který účinně rehabilituje působivost jednoduchého vyjadřování. I když se zdají být splněny předpoklady pro milostné dobrodružství, vůbec nic se nestane - a nejde jen o jazykovou bariéru. Příznačným rysem je osamělost každého z náhodně sešlé skupinky, uzavřenost do sebe, neschopnost překročit toto omezení. Přes národnostní, mentální či politické rozdíly tak Finové i ruská děvčata vyznívají dosti obdobně, jakoby posmutněle a s omezenou schopností domluvit se, neřkuli se radovat.