číslo 25/2000
vychází 5. června

Zpět na obsah         

Film a televize


NA OKRAJ OBRAZOVKY

Jistota klasiky

Není nad čistotu klasického dramatu. Sáhne-li dramaturg po textu autora, jehož kvality stvrdil již dávno čas a divadelní prkna, to se to pak hraje a režíruje. O tom nás přesvědčila 4. června v premiéře kupříkladu televizní adaptace hry Neila Simona Drobečky z perníku. Nestárnoucí příběh o lidské samotě, existenčních i partnerských potížích a potřebě porozumění napsal Simon pro americké publikum, ale tvůrč skupina Alice Nemanské a Heleny Slavíkové správně vyhmátla sílu a nadčasovost jeho postav, když hru vybrala k realizaci pro Českou televizi. Scénář upravili Helena Šimáčková a Pavel Háša, který se ujal i režie. V překladu Ivo T. Havlů tak vznikla solidní inscenace, jež nezapřela prvky divadelní hry (nosný dramatický oblouk, jednota místa a času) a přitom dokázala strhnout v působivém komorním televizním tvaru. Především proto, že Simonovy postavy sedí pevně ve svých psychologických konturách a jejich charakteristHlavní role v Drobečcích z perníku se výtečně zhostilaTatjana Medveckáika je přesná. Skýtají tak ideální příležitost pro herecké představitele, na nichž hra stojí a nichž ji moudře postavil i Pavel Háša. Dovolil si dokonce takový luxus, že nechal herce občas se mihnout i zády ke kameře - aby zdůraznil co možná největší intimitu příběhu a divácký pocit důvěrnosti. To se mu vyplatilo - herecká souhra celého kvarteta (Viktora Preisse, Elišky Balzerové, Vendulky Křížové a zejména pak Tatjany Medvecké v hlavní ženské roli) vrchovatě naplnila nabídnutý dramatický prostor vybudovaný na jediné neměnící se scéně. Díky pokoře před klasikem a silou jeho postav (uzavřených ve svých osamělých světech, jak už to uměli ve své době napsat právě američtí dramatici) tak dokázali autoři televizních Drobečků říci o lidské touze, o hledání i boji s vlastní slabostí víc, než leckteří současní nešťastně experimentující televizní dramatici.

JANA PODSKALSKÁ

Foto Vít Klusák