Palestina

"Jsem ročník 1914. Otec pocházel z Těšína, matka ze Slovenska, doma se mluvilo německy. První škola byla slovenská. Gymnázium ovšem už české, jak víte - Slováci tehdy ještě neměli učitele. Bohužel otec zemřel, doma nestačily finance, tak jsem musela jít do učení. V roce 1935 se ze mne stala zubní laborantka. Ovšem byla velká nezaměstnanost, tak jsem se vystěhovala za prací do Palestiny. Moji rodiče totiž byli Židé.

V Palestině jsem nejdříve nádeničila, protože tam bylo už hodně emigrantů a zubních laborantů tam bylo víc než dost. Vdala jsem se za Palestince, rozvedla a v roce 1937 jsem se vrátila za maminkou domů s palestinským pasem. Ten se mi v roce 1939 velmi hodil, zachránil mi vlastně život. Můj útěk před Hitlerem zpět do Palestiny byl totiž legální."

V poušti a ve válce

"Když v září 1939 vypukla válka, hledali se lidé jazykově fundovaní. Potřebovali češtinu, slovenštinu a maďarštinu. Tu jsem sice neuměla, ale naučila jsem se ji. Angličané mě angažovali u cenzury a měla jsem za úkol číst dopisy v těchto jazycích. Byla to otrava číst cizí dopisy, ale obživa to tedy byla.

Když spojenci okupovali Persii, tak se v Teheránu zakládala cenzura a hledali tam zapracované síly. Přihlásila jsem se. Zájemců bylo hodně, nepočítala jsem s tím, že by mne vybrali. Ale kromě již uvedených jazyků jsem obstála i s němčinou a angličtinou. Na cenzuře v Teheránu jsem byla až do července 1942, kdy mi tam skončilo povolení. Vrátila jsem se zpět do Palestiny. Jenže to už existovaly ženské vojenské jednotky v Egyptě. takže jsem se hned přihlásila jako řidička. Po absolvování osmitýdenního výcviku jsem se dostala do Egypta a poblíž Káhiry jsem jezdila téměř rok. Pak mne vybrali do důstojnických kurzů opět v Palestině. Začalo nás třicet a skončilo nás čtrnáct. A víte, co mi pomohlo? Můj hlas. Musely jsme dávat povely a ty moje se krásně nesly. To jsem ani nevěděla, že mám takový hlas. Když skončil výcvik, dokonce mne pověřili před generalitou zavelet.

No, a potom - znovu zpátky do Egypta, jelikož potřebovali důstojnice. Připravovaly se totiž další akce. Bylo to úmorné. Denně jsme jezdily v poušti. Vyjížděly jsme už někdy v pět hodin ráno, abychom unikly příšernému vedru.

Ve válce jsme byly čtyři roky, neboť jsme musely podepsat smlouvu až do jejího konce. V Evropě už válka skončila, ale my stále ještě pořád byly v té poušti. Vojenská mise nás převzala až koncem roku 1945."

Czechoslovakia

"Návrat jsem si ještě trochu odložila, neboť společně s devětačtyřiceti ženami jsem se na výzvu československé vojenské mise přihlásila v Jeruzalémě k pomocným silám. Dělaly jsme tam všechno, u čeho vyloženě nemuseli být muži. Měly jsme nárameníky s nápisem Czechoslovakia a byly jsme na ně velmi hrdé.

Ale pochopitelně - moc jsme se už těšily domů. Povedlo se nám to až koncem března 1946. Provázelo to veliké zklamání. Ještě před návratem se nám totiž přihodila nepříjemná věc. Jak víte, v Egyptě neprší, ale přece jen přišel takový slejvák, že některým děvčatům odnesl stany se všemi věcmi. Zbyly jim jen uniformy a pár soukromých věcí. V Jeruzalémě jsem pro ně s jedním důstojníkem vyjednávala odškodné, protože jsem věděla, že muži-vojáci ho dostávali. Nasliboval toho hodně, ale když jsme přišly domů, nebylo nic. Ani poděkování. Děvčata přišla o všechno, neměla kam jít, některá dokonce dlouho bydlela v Ženských domovech."

Třídní nepřítel

"Zkusily jsme potom hrozně. Každý v nás viděl nepřítele, to víte, západní armáda. V padesátých letech se začalo s pojmem třídní nepřítel. Užila jsem si své. Důstojnice v britské armádě mohla být jedině špionka."

Edith Zochovické přitížil i její židovský původ. Dělala nejrůznější práce - myla kádinky, jezdila traktorem, kontrolovala spirálky... Zažila i výslechy v Bartolomějské, byla sledována ve dne v noci. Domovní prohlídky byly velmi potupné a k uzoufání. Přihodilo se jí ovšem i jedno velké štěstí. V roce 1954 porodila syna. A karta se trochu obrátila. Našla i slušné zaměstnání v Motokovu jako cizojazyčná korespondentka.

Útěk

"Přišel rok 1968 a s ním i naděje, která ovšem rychle skončila. Když se sem valily tanky, řekla jsem si: To stačí, dvě invaze v jednom životě stačí. Sebrala jsem syna, naložila do auta a odjela do Jugoslávie v domnění, že tam budeme moci zůstat. Jenže Jugoslávci sami byli vyděšení, nesměli zaměstnávat české emigranty, nesměli jim poskytovat přístřeší, měli sami obavy z Rusů. V novinách jsem se dočetla, jak se Švýcaři úžasně chovají k českým emigrantům. Během týdne jsem se rozhodla a přejela hranice do Švýcarska. V utečeneckém táboře byl velký nápis "Vítáme vás, obdivujeme vaši statečnost". Dostala jsem zaměstnání, za týden jsem už pracovala jako sekretářka jednoho koncernu v Curychu. Zůstala jsem až do penze.

Do Prahy jezdím ráda. Je to taková moje duševní psychoterapie. Mám zde dobré přátele. Jak říkají Švýcaři: Nevidím jenom ty díry v ementálu. Nezačínat končit - to je moje heslo. Stále mám co dělat. Musím dohánět tolik věcí. Poslouchám hudbu, čtu. Je toho hodně a já mám tak málo času!"

Paní Edith Zochovickou obdivuji. Ačkoliv jí osud vzal jediného syna, dokázala se s tím obdivuhodně vyrovnat. Je stále dobře naladěná, spokojená, nestěžuje si a stále je ve velmi dobré fyzické kondici. Téměř denně plave. Ve svém věku se dokáže dotknout země rukama, aniž by pokrčila nohy. Vlastně mám dojem, že nikdy v životě nebyla skrčená či pokrčená. Jsem ráda, že ji znám. A zas se na ni těším.

STANISLAVA DUFKOVÁ (Autorka je redaktorkou ČRo 2 - Praha)

Foto rodinný archiv E. Zochovické