číslo 25/2000
vychází 5. června

Zpět na obsah         

Příběh


Stále začínám

Důstojnice Edith Zochovická, válečný portrétS paní Edith Zochovickou jsem se seznámila asi před třemi lety. Od té doby se s ní setkávám vždy, když navštíví Prahu. Bývá to tak jednou do roka. Stále něco nového se od ní dozvídám, a když se loučíme, v duchu si říkám, že život neměla jednoduchý, a přece neztratila humor, nadhled. Naposledy mi nabídla cherry.
"To je ještě zvyk z války, je to sice už dávno, ale cherry a whisky, to je moje. Od těch Angličanů člověk přece jenom něco dobrého pochytí."
Paní Zochovická má vojenskou hodnost nadporučíka - jak se to stalo? Začneme hezky od začátku.

Palestina

"Jsem ročník 1914. Otec pocházel z Těšína, matka ze Slovenska, doma se mluvilo německy. První škola byla slovenská. Gymnázium ovšem už české, jak víte - Slováci tehdy ještě neměli učitele. Bohužel otec zemřel, doma nestačily finance, tak jsem musela jít do učení. V roce 1935 se ze mne stala zubní laborantka. Ovšem byla velká nezaměstnanost, tak jsem se vystěhovala za prací do Palestiny. Moji rodiče totiž byli Židé.

V Palestině jsem nejdříve nádeničila, protože tam bylo už hodně emigrantů a zubních laborantů tam bylo víc než dost. Vdala jsem se za Palestince, rozvedla a v roce 1937 jsem se vrátila za maminkou domů s palestinským pasem. Ten se mi v roce 1939 velmi hodil, zachránil mi vlastně život. Můj útěk před Hitlerem zpět do Palestiny byl totiž legální."

25_7.jpg (18287 bytes)V poušti a ve válce

"Když v září 1939 vypukla válka, hledali se lidé jazykově fundovaní. Potřebovali češtinu, slovenštinu a maďarštinu. Tu jsem sice neuměla, ale naučila jsem se ji. Angličané mě angažovali u cenzury a měla jsem za úkol číst dopisy v těchto jazycích. Byla to otrava číst cizí dopisy, ale obživa to tedy byla.

Když spojenci okupovali Persii, tak se v Teheránu zakládala cenzura a hledali tam zapracované síly. Přihlásila jsem se. Zájemců bylo hodně, nepočítala jsem s tím, že by mne vybrali. Ale kromě již uvedených jazyků jsem obstála i s němčinou a angličtinou. Na cenzuře v Teheránu jsem byla až do července 1942, kdy mi tam skončilo povolení. Vrátila jsem se zpět do Palestiny. Jenže to už existovaly ženské vojenské jednotky v Egyptě. takže jsem se hned přihlásila jako řidička. Po absolvování osmitýdenního výcviku jsem se dostala do Egypta a poblíž Káhiry jsem jezdila téměř rok. Pak mne vybrali do důstojnických kurzů opět v Palestině. Začalo nás třicet a skončilo nás čtrnáct. A víte, co mi pomohlo? Můj hlas. Musely jsme dávat povely a ty moje se krásně nesly. To jsem ani nevěděla, že mám takový hlas. Když skončil výcvik, dokonce mne pověřili před generalitou zavelet.

No, a potom - znovu zpátky do Egypta, jelikož potřebovali důstojnice. Připravovaly se totiž další akce. Bylo to úmorné. Denně jsme jezdily v poušti. Vyjížděly jsme už někdy v pět hodin ráno, abychom unikly příšernému vedru.

Ve válce jsme byly čtyři roky, neboť jsme musely podepsat smlouvu až do jejího konce. V Evropě už válka skončila, ale my stále ještě pořád byly v té poušti. Vojenská mise nás převzala až koncem roku 1945."

Výlet s rodinou, PalestinaCzechoslovakia

"Návrat jsem si ještě trochu odložila, neboť společně s devětačtyřiceti ženami jsem se na výzvu československé vojenské mise přihlásila v Jeruzalémě k pomocným silám. Dělaly jsme tam všechno, u čeho vyloženě nemuseli být muži. Měly jsme nárameníky s nápisem Czechoslovakia a byly jsme na ně velmi hrdé.

Ale pochopitelně - moc jsme se už těšily domů. Povedlo se nám to až koncem března 1946. Provázelo to veliké zklamání. Ještě před návratem se nám totiž přihodila nepříjemná věc. Jak víte, v Egyptě neprší, ale přece jen přišel takový slejvák, že některým děvčatům odnesl stany se všemi věcmi. Zbyly jim jen uniformy a pár soukromých věcí. V Jeruzalémě jsem pro ně s jedním důstojníkem vyjednávala odškodné, protože jsem věděla, že muži-vojáci ho dostávali. Nasliboval toho hodně, ale když jsme přišly domů, nebylo nic. Ani poděkování. Děvčata přišla o všechno, neměla kam jít, některá dokonce dlouho bydlela v Ženských domovech."

Třídní nepřítel

"Zkusily jsme potom hrozně. Každý v nás viděl nepřítele, to víte, západní armáda. V padesátých letech se začalo s pojmem třídní nepřítel. Užila jsem si své. Důstojnice v britské armádě mohla být jedině špionka."

Edith Zochovické přitížil i její židovský původ. Dělala nejrůznější práce - myla kádinky, jezdila traktorem, kontrolovala spirálky... Zažila i výslechy v Bartolomějské, byla sledována ve dne v noci. Domovní prohlídky byly velmi potupné a k uzoufání. Přihodilo se jí ovšem i jedno velké štěstí. V roce 1954 porodila syna. A karta se trochu obrátila. Našla i slušné zaměstnání v Motokovu jako cizojazyčná korespondentka.

Útěk

"Přišel rok 1968 a s ním i naděje, která ovšem rychle skončila. Když se sem valily tanky, řekla jsem si: To stačí, dvě invaze v jednom životě stačí. Sebrala jsem syna, naložila do auta a odjela do Jugoslávie v domnění, že tam budeme moci zůstat. Jenže Jugoslávci sami byli vyděšení, nesměli zaměstnávat české emigranty, nesměli jim poskytovat přístřeší, měli sami obavy z Rusů. V novinách jsem se dočetla, jak se Švýcaři úžasně chovají k českým emigrantům. Během týdne jsem se rozhodla a přejela hranice do Švýcarska. V utečeneckém táboře byl velký nápis "Vítáme vás, obdivujeme vaši statečnost". Dostala jsem zaměstnání, za týden jsem už pracovala jako sekretářka jednoho koncernu v Curychu. Zůstala jsem až do penze.

Do Prahy jezdím ráda. Je to taková moje duševní psychoterapie. Mám zde dobré přátele. Jak říkají Švýcaři: Nevidím jenom ty díry v ementálu. Nezačínat končit - to je moje heslo. Stále mám co dělat. Musím dohánět tolik věcí. Poslouchám hudbu, čtu. Je toho hodně a já mám tak Edith Zochovická dnesmálo času!"

Paní Edith Zochovickou obdivuji. Ačkoliv jí osud vzal jediného syna, dokázala se s tím obdivuhodně vyrovnat. Je stále dobře naladěná, spokojená, nestěžuje si a stále je ve velmi dobré fyzické kondici. Téměř denně plave. Ve svém věku se dokáže dotknout země rukama, aniž by pokrčila nohy. Vlastně mám dojem, že nikdy v životě nebyla skrčená či pokrčená. Jsem ráda, že ji znám. A zas se na ni těším.

STANISLAVA DUFKOVÁ (Autorka je redaktorkou ČRo 2 - Praha)

Foto rodinný archiv E. Zochovické

Také čs. ATS se hlásí ke slovu z Káhiry. Již tři z nich dosáhly důstojnických hodností. "Tahám konvoje," vypráví čs. ATS, "to jest karavany aut ze všech možných končin Faraonovy země. Dělám to ráda. Dává mi to pocit, že jsem trochu užitečná."
(citát z dobového britského tisku "The Czechoslovak" o čs. důstojnicích v ATS)