Nejexotičtější ze státních převratů na této planetě postihl ostrovní republiku Fidži. Tedy skoro přesně - protinožce. Pohleďme na náš globus. Hvězdárna v předměstí Londýna Greenwich, založená před 325 lety, udělala (pro svou účelovou potřebu, ale nakonec pro geometrický pořádek světa) přesně uprostřed své observatoře čáru, kterou nazvala nultým poledníkem. Tak získala základní kámen geometrických představ, od něhož pak byla opředena pavučinou dalších 359 poledníků celá naše planeta. Nejvzdálenější poledník, ten 360., to je vlastně zadní půlka obruče, tvořené zepředu právě nultým greenwichským meridiánem. Na té zadní půlce, na jih od rovníku, kousek od obratníku Kozoroha, leží republika Fidži. Jsou to vlastně jen dva větší ostrovy a tři stovky mrňavých. Obklopených Pacifikem. Ostrovní svět, o kterém se stále ještě právem říká - kvůli jeho přírodě - ráj na zemi. Je to nevelký svět. I Albánie nebo Izrael jsou větší než republika Fidži. Takové Estonsko dokonce skoro třikrát.

V takovém ráji politický převrat byl překvapením. Ale jen pro vzdálený svět, neznalý tamních poměrů. Puč byl dobře naplánován, aby se odehrál právě 19. května - čili v den 1.výročí nástupu k moci premiéra Čaudhuriho. Čaudhuri je prvním premiérem indického původu na této ostrovní republičce, která nemá ani milion obyvatel. Dá se říci - taky se mu tam tak říká - že je to první "domácí cizinec", který se tu kdy po volbách dostal k moci. Vzbouřenci mu nechtějí přiznat, že před rokem k němu většina obyvatel vzhlížela s nadějí, že pozvedne krachující hospodářství a zachrání sociální situaci, kterou předešlá vláda dovedla k úpadku. Otázka, které svět málo rozumí, zní: proč tam volili za premiéra zrovna Inda, když Indie je od Fidži dost daleko. O celou čtvrtku zeměkoule. Odpověď je v historických souvislostech. Bývaly doby, kdy Indie i Fidži byly součástí britské koruny. A Britové nejen měli Indii jako svůj koloniální klenot první velikosti. Vždyť taky pořádný kus Afriky a prakticky většinu arabského světa na Blízkém východě si vojensky podmanili armádami, jejichž vojáky byli do značné míry Indové. To hodně změnilo svět. Dodnes to vidíte: kdo těží v Kuvajtu, v Arabských emirátech, v Saúdské Arábii naftu? - Indové, kteří tam hledali a našli práci. A na ostrovech Fidži, které jsou v Pacifiku až za humny Austrálie a Nového Zélandu, asi tak od roku 1880 začali Angličani vytvářet plantáže s cukrovou třtinou. Místní obyvatelstvo nebylo moc ochotné dělat plantážní nájemnou sílu. Tak se sem začali dovážet Indové. A ti tu dnes tvoří polovinu obyvatelstva. Přinesli si, samozřejmě, i své náboženství - z větší části hinduismus, ale taky víru muslimskou. Původní Fidžané byli zprvu pohostinní, ale pak jim došlo, jak nenávratně je vývojem pohřbíván styl jejich života. Fidžanské hnutí vyčítá přistěhovalcům, hlavně Indům, kteří už tu tvoří skoro polovinu obyvatel: "Kradete nám naší půdu, naše tradice, naší víru!"

Je na tom hodně pravdy. Indové získali společenské postavení svou pracovitostí a hlavně koncentrací v hlavních oblastech, na dvou hlavních ostrovech. Fidžané jsou sice ve většině, ale roztroušeně po všech 322 ostrovech. Jenže asi 80 procent fidžanské půdy je vlastněno starými domorodými klany a ty se jí nechtějí vzdát ani pod silným politickým a ještě silnějším ekonomickým nátlakem. Fidžané a Indové se prakticky nemísí. Je tu bariéra rasová, nacionální i religiózní. A napětí roste. Klidu je na obzoru málo. Proto se Suvě - hlavnímu městu ostrovní říše - vyhnul i olympijský oheň, který tu měl kvůli blížícím se Olympijským hrám putovat. V ráji u protinožců v současné době prostě není veselo.

................

V květnu mě nejvíc zamrazilo a rozesmutnilo to, o čem jednalo pozoruhodné světové fórum v Kathmándú. Nebylo to proto, že mám doživotní náklonnost k Nepálu, k velehorské zemi, kde má domovské právo sama velebná Čomolungma - tedy Mount Everest. V Kathmándú, v hlavním městě Nepálu, byla totiž uspořádána dosud naprosto neobvyklá konference. Zaregistroval jsem ji, až když už probíhala. Světové agentury se předtím nijak nenamáhaly udělat ji přílišnou publicitu. A přitom samo téma je účinné víc než pověstné hororové náměty Afréda Hitchcocka. Byla to konference o válkách, v nichž na sebe střílejí vedle dospělých i děti. Konference o dětských válkách a dětském vraždění. Tam, bohužel, náš svět dospěl koncem 20. století. Nepálská konference konstatovala, že už nejde o výjimečnou věc. Dnes "normálně" existují oblasti světa - Kambodža, Laos, Barma a dále africké i latinskoamerické země - kde válčí se zbraní v ruce nejméně 300 tisíc dětí. Některým není ani deset let. Většině je něco mezi dvanácti a patnácti. Nepálská konference vydala na závěr prohlášení, v nichž žádá všechny významné mezinárodní organizace i jednotlivé vlády, aby proti tomu zasáhly. A sama vydala rezoluci, aby do armád světa nesměli být odváděni mladíci, kterým ještě není ani 18 roků. Jediný obsáhlejší referát o této konferenci v Kathmándú jsem poslouchal v angličtině na vlnách Všeindického rozhlasu - Akášvání - All India Radio, na 19 metrech. Po naší půlnoci, tedy když už nad Himálajem svítá, se dá v Praze zachytit.

Hodně se teď mluví o válce v Sierra Leone, země v tom západním cípu střední Afriky, kde tlupy banditů vraždí pro potěšení. Vždy znovu mě ohromuje v souvislosti se Sierrou Leone fakt, že průměrný věk, kterého se tam lidi dožívají, není ani 40 let. Ale taky jsem z toho pochopil, proč je tam tolik vojáků, které často spíš a dřív než puberta zasáhne dávka ze samopalu.

Jsem přesvědčen, že jedním z nejhorších prokletí současnosti je skutečnost, že se na průsečíku doby potkala v mnohých zemích psychologie starých dob, někdy až středověku, s nejmodernějším zbraňovým vybavením. - Dá se to řešit? - Samozřejmě že ano. Ale chce to silnou politickou vůli v mezinárodním měřítku a nepolevující odhodlání. Zatím se ukazuje, že obojího je dosud příliš málo.