Patří k lidem, jejichž dlouholetým zaměstnáním bylo topení v kotli. Na rozdíl od mnohých se však nestal vlivným politikem, i když se krátkou dobu mezi významnými politiky pohyboval. V roce 1990 se stal mluvčím české vlády a tehdejšího premiéra Petra Pitharta. Je šéfredaktorem týdeníku Týden. Pohyboval se v prostředí disentu, kde společně s Janem Rumlem, Janem Vávrou a Janem Sternem založili dva samizdatové časopisy, Zebra a revue Prostor. Od roku 1995 až do loňského roku vyráběl pro Českou televizi publicistický pořad Nadoraz.

Novinařina je profese, která k vaší rodině nerozlučně patří, váš tatínek, Jiří Lederer, patřil k předním představitelům Pražského jara v roce 1968 za novinářskou obec. Vzpomínáte si ještě na tu dobu?
Trošku ano, i když detaily mi už unikají. Ta doba sama o sobě byla nadějná. Mně tehdy bylo patnáct let, v roce 1968 jsem končil základní školu a otec byl významným novinářem. Jenže po srpnové okupaci bylo patrné, že přijde těžká doba. Otec říkal: Tak to je hochu na takových třicet let. Spletl se o deset. Později se ocitl na černé listině, během sedmdesátých let byl třikrát uvězněn, a když ho z posledního kriminálu propouštěli, to bylo v lednu roku 1980, tak se nakonec se svou novou manželkou rozhodli emigrovat. Poté působil ve Svobodné Evropě, kde připravoval určitá vysílání, fejetony a podobně. Bohužel po třech letech v emigraci zemřel, takže jsme se 1. září roku 1980, kdy odjížděl, viděli naposledy. Nemohl jsem ho navštívit, ani když byl v sanatoriu, kde ho léčili po infarktu.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste se měl vydat na novinářskou dráhu?
Po maturitě jsem hledal způsob, jak dál existovat. Věděl jsem, že vysoká škola asi nepřichází v úvahu. O novinařině jsem samozřejmě uvažoval, ale ta tehdy byla pod takovým dozorem, že jsem ji a priori vyloučil. Hlásil jsem se na FAMU, na chemickou vysokou školu, na pedagogickou a nakonec jsem se po doporučení tehdejší vedoucí studijního oddělení přihlásil na matematicko-fyzikální fakultu a byl kupodivu přijat. Mezi maturitou a začátkem studií na vysoké škole jsem pracoval jako pomocný dělník na stavbě a pak jsem se dostal na pedagogickou fakultu. Ale ve třetím ročníku, což byl rok 1977 a otec byl s Havlem, Pavlíčkem a Ornestem jedním z prvních, kdo podepsal Chartu, mě ze studií vyhodili. Tehdy jsem se neudržel a jako čtyřiadvacetiletý student jsem napsal trochu otevřený emocionální dopis tehdejšímu generálnímu tajemníkovi. Odebrali mi index a pak mi napsali, že jsem nesložil zkoušku. Docenti ale byli tak slušní a odvážní, že mi potvrdili na papír, že jsem tu zkoušku složil. Skončilo to nakonec u prokurátora, samozřejmě jsem byl vyloučen.

Kde se ve vás vzala odvaha a síla protestovat takto otevřeně?
Mladý člověk je daleko náchylnější pociťovat nespravedlnosti. Postup komunistické moci jsem považoval za skandální, z hlediska morálky i práva.

Téměř všichni, kterým podobně jako vám nic jiného nezbývalo, se shodují v tom, že to byla celkem plodná, krásná léta, protože mohli studovat, číst spoustu zajímavých knih, mohli se potkávat s různými lidmi. Hodnotíte to také tak?
Také patřím k těm nostalgikům. Když se člověk dostane na okraj společnosti, tak nemáte starosti, chodíte do kotelny, čtete si, co chcete, nejste pod žádným tlakem. Nemohu to klasifikovat jako období, které by bylo se znamínkem absolutně minus. Ale samozřejmě nerad bych, aby mě někdo chytil za slovo, že bych si snad přál návrat těch časů...

S Janem Rumlem, Janem Vávrou a Janem Sternem jste založili a vydávali významné samizdatové časopisy. Jak na to vzpomínáte?
První časopis jsme založili a vydávali fotografickou metodou: vytvořili jsme vlastně jakési archy a přepsané texty, ilustrace a fotografie lepili v pruzích od nejslabšího až po nejsilnější. - To byla Zebra. A poté v roce 1982 jsme se sešli s Honzou Vávrou a Honzou Sternem a začali připravovat revui Prostor. Ta kupodivu vycházela až do listopadu a od roku 1990, kdy jsem založil nakladatelství Prostor, vychází oficiálně do dnešních dnů.

Existuje něco, v čem se dnes absolutně neshodnete?
Trochu problém je s Honzou Vávrou, který se ocitl v mašině jménem Nova, a ta ho semlela. On měl samozřejmě taky intelektuální sklony, jenomže televize Nova a intelektuální sklony nejdou dohromady. Musel dělat, aby Nova obstála na trhu, to, co dělal, a to si, myslím, mu nebylo příjemné. Honza Ruml, to je zase jiná kapitola. On šel do Respektu, já jsem šel s Petrem Pithartem do české vlády, ale rychle jsem odtamtud odešel, zatímco on byl jmenován jako náměstek ministra vnitra a do politiky spadl a už tam zůstal. Zůstal ale normální.

Došlo za posledních deset let k převratu v myšlení a chování českých politiků?
Politici si vytvořili obranné mechanismy vůči novinářům, vůči dotěrným otázkám. Svět politiky je svět plný kompromisů a nechci říkat, čeho dalšího.

Vzpomínáme na rozhodnutí politiků, že budou jezdit autobusem a skromnými vozy? Kde se bere opojení mocí, slávou, médii?
Samozřejmě může existovat extravagantní politik, který bude jezdit na kole do práce, to je v pořádku, ale nedovedu si představit politika, který by takto mohl fungovat. A moc - ta má svoje mechanismy, svoje zákonitosti. Už nevím, kdo mě tehdy, když se Občanského fóra zmocnil Václav Klaus, řekl: "Chlapci, tady jde o moc."

Co jste nejhůře snášel, když jste byl před deseti lety ve funkci mluvčího vlády?
Zasedání vlády, to bylo hrozné. Pochopil jsem, že do tohoto světa asi nikdy patřit nebudu. Měl jsem pocit, že to je plejáda ztraceného času, mě to strašně nebavilo. Určitě se řešily významné události, ale já se spíš cítím mužem akce, činu. Ve vládě to bylo nekonečné zasedání a samé řeči.

Vaše jméno je spojováno s televizním pořadem Nadoraz. I když ve vašem týdeníku Týden je dost fotografií, nechybějí vám živé obrázky?
Nadoraz - to byla samozřejmě skvělá zkušenost, obrázky mi nechybějí. Bylo to dílo a dítě Honzy Sterna. Zrušení pořadu bylo nešťastné. I kdyby došlo k nějakýmu personálnímu obměnění toho týmu, který pořad vyráběl, takový druh pořadu by tady měl být, měl by dostat svobodný rozlet.