Kdyby přiletěl Marťan, zelený mužíček, a zeptal se tě: "Co je to hudba a k čemu je dobrá?" - co bys odpověděl?
Nemám rád přílišné teoretizování o věcech, které člověk nebo marťan stejně nepochopí, dokud si je neprožije na vlastní kůži. Připomíná mi to věčnou otázku, co je to láska... Ano, mohl bych mu samozřejmě přečíst něco z encyklopedie - například to, že hudba je druh umění, který se od ostatních liší materiálem, průběhem v reálném čase a tak podobně. Nemyslím si ale, že by z toho byl příliš moudrý. Nejlíp bych proto asi udělal, kdybych mu něco zahrál, vzal ho na koncert, pustil mu nějakou nahrávku nebo bychom prostě šli do přírody a on by se mohl zaposlouchat do šumu stromů a zpěvu ptáků. Sám by si pak udělal úsudek o tom, k čemu je hudba dobrá... Pro mě osobně je hudba, především ta klasická, vším. Prostupuje celým mým životem - a já bych si ho bez ní už ani nedovedl představit.

Tvůj vrstevník, ruský houslový zázrak Maxim Vengerov, mi před třemi lety v Praze řekl, že jako dítě musel v suterénním bytě kdesi na Sibiři cvičit v rukavicích, a když je pak sundal, šlo mu hraní jak po másle... Musel jsi ty zprvu velmi dřít nebo?s byl "malým géniem"?
Víceméně jsem nikdy necvičil nějaký extrémní počet hodin. Když jsem začínal, stačila mi čtvrt nebo půlhodinka denně, což se samozřejmě postupně rozšiřovalo. Díky tomu jsem v dětství nic nepromeškal, chodil jsem hrát fotbal a kuličky stejně jako ostatní kamarádi. A určitě i proto mě dnes hraní baví stejně jako tenkrát.

A co dnes: jsi nad houslemi deset hodin denně, nebo o hudbě - a potažmo o umění a o životě vůbec - spíš rozjímáš?
Už od konzervatoře cvičím zhruba čtyři hodiny denně. Osobní zkušenost mě přivedla k tomu, že víc pro mě nemá cenu. Člověk si leda tak udělá mozoly na prstech nebo způsobí zánět šlach, musí pak strkat ruce do vody s ledem a děsit se, co bude na pódiu a nebo třeba před porotou v nějaké soutěži... Zkrátka a dobře, cvičení je velká námaha, fyzická i psychická, a velmi mě vyčerpává. A já si chci nechat nějakou sílu a inspiraci na koncerty!

Hrál jsi s báječnými orchestry a pod taktovkou slavných dirigentů ve světových metropolích, ale nepohrdneš ani zájezdem po vlasti za vyloženě venkovským publikem. To vážně hraješ vždycky naplno?
Na pódiu vždycky! Myslím, že by posluchači velmi dobře vycítili, kdybych se nesnažil. Za to, že si koupili lístek, je mou povinností dát do hraní všechno. Je to stejné na vesnici i v Rudolfinu... A protože mě koncertování strašně baví, jinak než naplno hrát ani neumím.

Co nevidět tě čeká natáčení "Čtyř ročních období" - nejen těch notoricky známých od Vivaldiho, ale i z tvůrčí dílny Astora Piazzolly. Toho proslavil Gideon Kremer, Daniel Barenboim a další... Vezeš se prostě na módní vlně?
S hudbou Astora Piazzolly jsem se opravdu seznámil díky Gideonu Kremerovi, který se v posledních letech stal do jisté míry jeho celosvětovým propagátorem. Nepochází sice z Buenos Aires jako Barenboim, ale má pro Piazzollovu zvláštní, nenapodobitelnou směs klasiky a tanga úžasný cit... Byl jsem zkrátka tou hudbou naprosto uchvácen! Proto jsem přesvědčen, že jeho skladby nehraji proto, že bych se chtěl přiživit na nějaké módní vlně. Prostě se mi tento styl líbí, a hotovo! Už teď se na natáčení nového cédéčka pro firmu Arco Diva/Ultraphon moc těším. V dnešní době, kdy je vydavatelský průmysl klasické hudby v krizi, je zapotřebí vymýšlet zajímavé projekty. Tím, alespoň podle mě, právě takto zkombinovaná "Čtyři roční období" jsou. Jedná se vlastně o srovnávání dvou žánrů neboli - jak se dnes módně říká - "crossover". Na jedné straně Vivaldi, který je sice díky koncertům pro turisty dost zprofanovaný, ale v jehož "Čtverácích" se pořád dá nalézt tolik nového a překrásného. A na druhé straně Piazzolova tanga. Protože budu točit originální verzi, přizval jsem si k sobě jazzové muzikanty v čele s Milanem Svobodou. Beztak už nějaký čas koketuji s myšlenkami o jazzu crossoveru, takže tento projekt přichází právě včas. A věřím, že jeho uskutečněním prostě jen pokračuji v myšlence lákat mladé, nové lidi na klasickou hudbu.

Mluvě o Barenboimovi, jedna historka. Když přivedl na zkoušku s Berlínskými filharmoniky své dva malé kluky, protáhli muzikanti obličeje. Aby to dusno rozťal, Daniel povídá: "No, co koukáte, taky jsem si snad dvakrát za život mohl užít!" Otázka zní: jak prolamuješ ledy s cizími orchestry ty?
Abych pravdu řekl, o této otázce jsem nikdy nepřemýšlel. Doposud jsem s tím naštěstí neměl žádné problémy.

V dubnu jsi v Americe hrál skladbu modernisty Schnittkeho. Proč se soudobá hudba ještě nevryla lidem pod kůži, když už to za pár měsíců bude muzika minulého století?
Je to důsledek mnoha okolností. Jednak si myslím, že by se soudobá hudba měla hrát daleko častěji, aby si na ni posluchači zvykli. Je totiž komplikovaná, nejednoduchá na poslouchání... Přitom je ovšem zapotřebí ji na koncertech velmi jemně zakomponovat do sousedství jiných, běžně hraných skladeb. Různé festivaly a koncerty, složené jen ze soudobé vážné hudby, mají totiž podle mého názoru jen velmi okrajový smysl. Dokládá to jejich návštěvnost - přijdou jen ti, kteří jsou na tuto hudbu úzce zaměřeni... Neméně důležitý je také výběr soudobých skladeb. Ne všechny jsou nutně kvalitní... A do třetice nesmírně záleží na interpretovi, na podobnou skladbu je třeba se připravit stejně jako na každý jiný repertoár. A možná ještě líp, aby si sólista byl ve všech jejích záludnostech naprosto jistý. Moje osobní svědomí mi nedovoluje si říct, že je-li to soudobá hudba, můžu hrát na jevišti cokoliv, protože tu skladbu stejně nikdo nezná. Ostatně, ani hudbě - jako ničemu - nesluší podvody... Hrávám tento druh hudby co nejčastěji, považuji to do jisté míry za svou osobní povinnost, a mnozí lidé za mnou kupodivu po koncertě chodí s tím, jak se jim ta "moderna" líbila. Mám velmi rád nejen Schnittkeho, ale také Pärta, z českých skladatelů například Bodorovou nebo Fišera.

Získal jsi různá ocenění, ale toho z Concertina Praga si prý výjimečně vážíš. Je to tak?
Ano, na rozhlasové Concertino vzpomínám nesmírně rád. Je to opravdu skvělá soutěž, navíc ozvláštněná tím, že se její vítězové z různých zemí sejdou v létě na čtrnáct dní v Jindřichově Hradci, jezdí po kraji a koncertují. Našel jsem si tam spoustu kamarádů. Když se teď s některými potkám, Concertino v našich hovorech nikdy nechybí. Ostatně, považuji ho tak trochu za svou soutěž, protože jsem se zúčastnil celkem čtyřikrát. Jsem zvědav, jestli se to někomu podaří překonat!

Koncem září tě čeká natáčení v Českém rozhlase. Co to bude, s kým a proč?
Společně s Petrem Jiříkovským natočíme legendu g moll op. 17 a polonézu č. 1 D dur H. Wieniawského, Rag "Graceful Ghost" od W. Bolcoma a "Souvenir d?Amerique-Yankie Doodle" od H. Vieuxtemsa. Velmi se na toto natáčení těším - už proto, že v Českém rozhlase prozatím nemám moc nahrávek.

A teď z jiného soudku. Tuším, že dívky ti nejsou lhostejné. Proč ses ještě neoženil? Právě proto?
Odpovím stručně. Myslím, že není kam spěchat!

Teď vážněji. Kam vlastně směřuješ - chceš mít dům, ženu, děti, zázemí, anebo se nikdy k ničemu a k nikomu nepřimykat?
Nevím. Zatím o tom příliš nepřemýšlím.

Poslední dotaz jako by navazoval na první. Jeden kreslený Jiránkův vtip vypadá takto: na lavičce v parku sedí - s prominutím - buranka v huberťáku, před ní klečí chlap v rádiovce, ruce roztažené, a zoufale říká: "Marie, jestli mě nevyslechneš, půjdu domů a pustím si... vážnou hudbu!" Můžeš to komentovat?
Pustit si hudbu je určitě lepší než pustit si plyn!