Protektorátní filmová tvorba se programově obracela ke klenotům české literatury, které posilovaly vědomí češství, podporovaly tradice, velebily krásy krajiny i památek, zdůrazňovaly ryzí charaktery. Ohlížení do minulosti tklivě vzpomínané lze sice vnímat jako únikovou tendenci, avšak posilování národní hrdosti rovněž nemůžeme přehlédnout. Tyto aspekty lze vztáhnout i na režiséra Františka Čápa a jeho adaptaci klasického románu Boženy Němcové Babička. Čáp, později proslavený např. melodramatem Noční motýl, přistoupil k svěřenému úkolu s mimořádnou pečlivostí, ba až s pietou svazující svébytnost filmového převodu. Ještě zvýraznil idealizované rysy titulní hrdinky, jíž Terezie Brzková vtiskla bezelstnou, vstřícnou laskavost. Proměnila ji ve ctihodnou stařenku, jež téměř na potkání rozdává cenná moudra a snaží se každému pomoci. Děti ze své rodiny učí lásce k vlasti a nabádá k dobrým skutkům, pomáhá i ostatním bližním, ať již se jedná o chuďasy či nešťastně zamilovanou komtesu.

Jestliže Terezie Brzková spolehlivě zvládá každý záchvěv své hrdinky, další postavy jsou již v mnohém poplatné dobovým konvencím, kdy zejména stylizovaný přednes teatrálně zbarvených promluv silně narušuje věrohodnost - snad jedině s výjimkou procítěného, jakékoli afektovanosti zbaveného výkonu Nataši Tanské v úloze dospívající Barunky, která o své mimořádné babičce vlastně podává svědectví.

Vyprávění, někdy se spoléhající na omšelou symboliku (např. spjatost lidského života s jabloní) chce především dojímat, dokonce až k slzám. I když však v strojených okamžicích zaznívá občas faleš, měli bychom mít stále na mysli situaci i divácký vkus, příslušející minulosti šedesát let vzdálené. Babička je ukázkou divácky vděčného filmu oněch dob. Snad zbývá ještě dodat, že za bývalého režimu se musela být při televizním uvádění Babičky vystřižena celá sekvence církevního procesí. Dotyčný dramaturg si ještě pochvaloval, jak vyprávění díky tomu získalo větší spád... Doufejme, že nyní se Babička již bude vysílat v původní podobě.