Poučení filmoví diváci si už zvykli, že španělský filmař Pedro Almodóvar svými snímky často poněkud šokuje. Nejinak je tomu i s jeho dílem nejnovějším - Vše o mé matce (v ČR je distribuuje CinemArt). Je to již třináctý snímek padesátiletého tvůrce, který si k němu napsal i scénář. Almodóvar za film získal Césara, Zlatý glóbus i Oscara za nejlepší zahraniční film.

Snímek začíná působivým a jímavým líčením vztahu osamělé matky a jejího sedmnáctiletého syna. Ti dva si rozumějí a mají se rádi, o to víc tedy prožíváme spolu se zarmoucenou Manuelou (výtečná Cecilia Rothová) tragickou smrt chlapce. Příběh tím však teprve začíná: Manuela se po synově smrti rozhodne vyplnit jeho přání, které vyslovil těsně před smrtí, a vydává se z Madridu, kde dosud pracuje v nemocnici ve významném postavení, do Barcelony hledat jeho otce. Vrací se tím i do své minulosti - na společenskou periferii velkoměsta. Pestrá a barvitá přehlídka šlapek, transvestitů a pasáků, navíc okořeněná několika příslušníky tzv. lepší společnosti i hereckým prostředím, nabízí vskutku šťavnatou všehochuť života. Manuela se dík své někdejší přítelkyni Agrado (rovněž skvělá Antonia San Juanová) a dalším, které potkává, dostává přímo doprostřed dění a snaží se pomoci všem, kteří ji potřebují. Její humanitární aktivity jsou určitou náhražkou za zemřelého syna, a jako odměny se jí nakonec dostává skutečného daru - poskytuje domov malému dítěti...

Film tak nakonec vyznívá smířlivě až optimisticky: síla života je zkrátka nezdolná. Tento leitmotiv ostatně vyzařuje nejen ze závěru, ale z celého filmu. Tragické scény se tu střídají s humornými (např. výstup Agrado na jevišti). Almodóvar je mistr v dávkování jednotlivých přísad, nikdy nenechá diváka dojít k úplnému smutku či pohoršení, vždycky včas nabídne paprsek světla. Je rovněž půvabné, jak dokázal celý svůj film zalidnit téměř výhradně ženami, aniž si máme čas tuto jednostrunnost vůbec uvědomit. Stejně pozoruhodný je nadhled a zároveň i pochopení, s nimiž dokáže vyprávět o "pokleslých" a problémových lidech, aniž pociťujeme aspoň stín znechucení či pohrdání. Prostě - takový je život a životní rytmus těch na pokraji společnosti má stejně významné vrcholy či pády jako kterýkoliv jiný. Také tady jsou lidé zajímaví, citově bohatí, případně hodní soucitu. Rozhodně takoví, o nichž stojí za to vyprávět příběhy. Almodóvarův je určitě jedním z nich.