Orchestrální zvuk v Tristanovi a Isoldě je nemilosrdný vůči zpěvákům, obstojí jen nosné a technicky zvládnuté hlasy, jakými vládnou např. Greer Grimsley a Ulf Paulsen, jejichž chlapecký Kurwenal je věrný voják, reagující na svět povýšeným výsměchem i sebeobětováním. Obsazení první: Linda Watsonová a Wolfgang Millgramm. Isolda hrdá, majestátní, vznešená. Silná žena, nepřístupná i ve chvíli, kdy by měla propadnout lásce. Tristan dobře odzpívaný, bohužel je Millgramm jako herec bezděčně směšný - v převažujícím rozkročeném postoji či při snaze zaujmout narežírovanou pózu (poklek). Vrchol tak přirozeně nastává při závěrečném smíření, kdy se Isolda, ponechána sama na sešeřelém jevišti (na zadním prospektu se rýsují obrysy města či hor) majestátně slovy propadá "v dechu světa nesmírném/ vanoucím vesmírem". Obsazení druhé: Carol Yahrová a Sergej Ljadov. Isolda odevzdaná lásce, doslova sražená na kolena prozrazením. Ljadov je od počátku průraznější než Millgramm. Rozdíl ale vynikne v závěru: u Millgramma sledujete úspěšný souboj zpěváka s extrémním partem, u Ljadova umírajícího Tristana zahlceného citem, dychtivě, zoufale čekajícího na poslední setkání s Isoldou. Isolda přijede, něžně mu podloží hlavu šátkem, on ji naposledy zvedne, aby své poslední síly vložil do jediného slova, které pro něj znamená vše: Isolda. Díky oběma byla druhá premiéra intenzivnější výpovědí o osudu lidí plně propadlých lásce.

Symbolická scéna Jána Zavarského - šikma zvedající se zleva doprava, postupně členitější vertikálně, emotivně navozuje dojem monumentálnosti, patosu. Nejprve paluba s odpudivým ocelovým můstkem (zakrytá romanticky prosvíceným mlhovým oparem), pak zahrada s půvabnými čtyřspřežími bělostných Pegasů uvězněných pod skleněnými poklopy (působivě se proměňuje jejich nasvícení - fialové, tyrkysové či průzračně bílé), a nakonec sloupy podpírající torzo stropu s průhledem do nebe, vše v sytě červené barvě. J. A. Pitínský výtvarně aranžuje postavy v prostoru, zdůrazňuje mystiku (a čarování) a vymýšlí (převážně ilustrativní a uměle oživující) akce pro jakousi královu baletní ochranku. Se sólisty nazkoušel pouze občasné konkrétní význačné akce: Tristanovo gesto, se kterým podává Isoldě dýku, aby rozhodla o jeho životě, či první pohled po vypití nápoje lásky. Převážně ale zpěváci libovolně operně "hrají" (nepatřičně vzhledem k charakteru scény a kostýmům Tomáše Kypty mísícím prvky současné - střihy, barety - a historické, mytické - korunu s ostny, keltské ovázané boty). A tak ne zásluhou jeviště je Tristan a Isolda význačnou událostí.