"Tatínek pracoval v den sváteční, když druzí odpočívali. Byl totiž farářem husitské církve a já s ním rád jezdil na bohoslužby," vzpomíná na své dětství ThDr. Jan Hradil. "Otec byl laskavý šibal, hovořil s humorem i o svém útěku z koncentráku, kam ho jako sedmnáctiletého zavřeli, nebo o tom, jak ho Rudá armáda chtěla udělat velitelem sběrného tábora, protože uměl německy, anglicky a francouzsky. Samozřejmě odmítl. Až mnohem později začal studovat husitskou teologickou fakultu, to už jsem byl na světě." Československá církev husitská měla za první republiky milion věřících a sympatie mladého státu, ale za komunistů to už nebylo ono. Ladislav Hradil si však uměl kolem sebe vytvořit ostrůvek, kde každý mohl svobodně myslet, a nabízel jej i jiným. Měl hodně přátel a na faře bývalo veselo. Vždycky se však našel někdo, kdo na pana faráře něco "práskl", a tak se Hradilovi nikde dlouho neohřáli. Naposled se stěhovali z Vyškova do Ostravy.

"Když táta zjistil, že chci jít v jeho šlépějích a být knězem, vysloveně mi to zakázal. Při mé prostořekosti tušil, jaké budu mít problémy, a měl pravdu," uznává po letech syn.

Ovečky si vyvzdoroval

Začalo to tím, že po vysvěcení chtěl odejít na heidelberskou univerzitu dělat doktorát, což bylo v roce 1974 považováno za drzost. Řekli mu, aby na to rychle zapomněl a raději se osvědčil ve výrobě, jinak nedostane faru. Nebylo nic lehčího, už jako student si o prázdninách přivydělával na kombajnu, teď se "osvědčoval" na stavbě silnic a železnic, a tak po dvou letech skutečně faru dostal.

Náměšť nad Oslavou bylo městečko jako na dlani, blízko letiště, spousta donašečů a Jan Hradil kázal na téma "Po ovoci poznáš strom", čímž jako magnet přitahoval mládež. Také totiž sportoval, zajímal se o divadlo a miloval rychlé automobily. Nic z toho se samozřejmě nelíbilo, a tak mu odňali státní souhlas nutný k vykonávání farářské "živnosti" a za farníky začal dojíždět nový duchovní. Provinilec ale už v té době měl rodinu, takže jej z fary s dítětem nemohli jen tak vyhodit na ulici. Vyhrožovali, nabízeli různé práce, on nic. Zkusili ho tedy potrestat dojížděním až do Moravské Třebové, ale i tam měl brzy průšvih. Celkem třikrát ztratil státní souhlas. "Uznávám, že chyba byla i na mé straně, vysloveně jsem provokoval, ale ve Svitavách to byla nespravedlnost, neudali ani důvod, proč mě trestají. Tak jsem si na ně stěžoval u světského soudu". Když pochopili, že ho neudolají, má z té doby na dvě stě podaných stížností, přeložili ho do Mělníka, pochopitelně zase bez fary. Vydržel dojíždět čtyři roky. Pak si koupil domek v Újezdě u Brna, aby už nebyl na nikom závislý.

Hříšná je pouze vůle

Tedy fara to podle vžitých představ zrovna není. Na atriovém dvorku stojí dětská kola, v rohu velký bazén, a mají tu také největší kuchyni, jakou jsem kdy viděla, z celé šířky přikoupeného vedlejšího domku. Pan farář žertuje: "Tady trávím nejvíc času, protože rád papám, což ostatně prozrazují moje barokní tvary." Podotýkám, že i Hus nebyl žádný asketický typ, jak je dnes vyobrazován, ale proti mému srovnání pan farář protestuje. "Mistr Jan Hus je příliš vysoko... Honzíku, na tu kytaru hraješ moc hezky, ale nás to teď ruší," okřikuje svou ratolest. Z pokoje je slyšet šicí stroj, paní učitelka Jana Hradilová se večer mění ve švadlenu, patnáctiletá dcerka totiž závodně tancuje. "Kolegové občas udělají poznámku, že tanec zavání hříchem a neměl bych to trpět, ale copak tělo je hříšné? Hříšná je pouze vůle," míní teolog. "S tím šitím to ale manželka kapánek přehání..."

Pohotovost kvůli duši

Na časté návštěvy jsou tu všichni zvyklí. "Farář je vlastně v práci čtyřiadvacet hodin, život je tvrdý, spousta lidí na dně, a tak za mnou přicházejí, ani nemusí jít o mé farníky. S čím? To je různé. Tradiční církve stále mluví o hříchu, místo aby řekly - Žijte nesobecky, obětujte se druhým a všechno ostatní dostanete nádavkem! Ten středověký přístup ke hříchu zavinil, že dvacáté století má psychiatrické léčebny plné pacientů, trpících pocitem viny, ani přesně nevědí za co. Proto kamarádím s pražským psychiatrem Honzákem a mnohé s ním konzultuji." Své povolání ale chápe Jan Hradil jako službu lidem i v docela prozaických záležitostech. Mnohým napsal žádost o restituci, když neměli peníze na právníka, protože pro jeho počítač to byla hračka. V minulých komunálních volbách dostal nejvíc hlasů. Ze starostování se sice vymluvil, ale funguje jako obecní zastupitel přes finance. Svůj volební úspěch však mírně ironizuje. "Určitě to není dokladem mých kvalit, možná jsem náhrada za horšího, ale přesto mě těší, že mě, nekatolíka, lidé berou. U nás v Újezdě je totiž římskokatolická přesila."

Nechci, aby mi naslouchalo stádo

Už deset let se ThDr. Jan Hradil nemusí bát o státní souhlas, když si víc otevře ústa. Dojíždění mu však zůstalo. V Čechách a na Moravě prý o něho nikde dvakrát nestáli, tak mu nabídli faru až v Bratislavě. Jezdí tam třikrát do týdne a první neděli v měsíci dokonce až do Košic, což je tam i zpět tisíc kilometrů. Nestěžuje si však. "Moji farníci jsou samí myslící lidé, to mi dává lepší pocit, než kdyby mi naslouchalo s prominutím stádo - otec tomu říkal ,nebeské kozy?. Ty když vlezou do nebeské zahrady, udělají víc škody než užitku, přestože jsou ráno, v poledne a večer na kolenou... Takže na Slovensku nemám žádné nebeské kozy, zato většinou potomky české inteligence, co kdysi na Slovensko nesla osvětu. Po kázání za mnou přicházejí diskutovat - a že jsem z Moravy, jim nevadí. Pouze někteří slovenští politici jsou kapánek nervózní, když jako generální vikář husitské církve promluvím česky. Když se diví, proč se po rozpadu státu Čs. husitská církev nerozdělila, říkám jim: Stát to někdy nevydrží, ale církev je věčná..."

Nic lidského mu není cizí

Dalším oblíbeným tématem Jana Hradila je celibát. "Nejhorší na něm je, že moudří mužové, jimiž kněží většinou bývají, nemohou mít moudré děti, a lidstvo je tím geneticky poškozeno," říká o tom a může to ilustrovat na sobě. V husitské církvi (vznikla v roce 1920 z popudu exkomunikované katolické moderny, která se zasazovala o zrušení celibátu) už působil nejeden Hradil a žádný z nich nebyl nějaké "párátko". Přes svou prostořekost (nebo že by kvůli ní?) byl ThDr. Jan Hradil letos v květnu zvolen biskupem Čs. církve husitské, a protože má syna, možná o Hradilech ještě někdy uslyšíme. Zatím jsou to předčasné úvahy. Náš duchovní prý by byl spokojen, kdyby jeho Honzík jednou studoval historii 19. a 20. století, což je vedle kunsthistorie největším koníčkem pana faráře. "Církev v té době selhala, mnoho vědců a myslících lidí se tehdy rozešlo se zkostnatělými církevními dogmaty a někteří dokonce i s Hospodinem. Dnešní materialismus je za to trestem!"

Tlučte a bude vám otevřeno!

Po svém otci je ThDr. Jan Hradil optimistou a věří, že i dnes mohou církve za určitých okolností lidi ovlivnit. "Savonarola vysvětloval úspěch prvokřesťanské církve tím, že měla zlaté biskupy a dřevěné kalichy. Dneska je to naopak, máme zlaté kalichy a velice zkostnatělé biskupy. (Mezi kněžími se tomu říká ,mitróza? - kdo obdrží biskupskou mitru, tomu často ztvrdne páteř.) Tragedií většiny církví také je, že z Boha dělají strašáka a z farářů smutné muže. Úplně zbytečně. Evangelium je přece radostná zvěst! Podepisuji se také pod Lutharův výrok, který prohlásil: Kdyby Bůh nerozuměl legraci, nechci být křesťanem! Věřím, že do Království nebeského přicházejí omilostnění hříšníci, nikoliv svatí. Ti tam nedojdou, protože nejsou."

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ