Kdo se bojí krásné poslankyně?

Není plivnutí jako plivnutí. Nad jedním se spolu zasmáli Jan Werich s Jiřím Voskovcem, když v roce 1974 ve Vídni vzpomínali na svá meziválečná studia. Někdo z jejich spolužáků tenkrát plivl z okna a náhodou šel dole zrovna jeden politik. V záznamu tohoto vyprávění na desce Relativně vzato... si Werich posléze rozpomene, že to byl Modráček a že byl v malilinký partaji.

Druhé plivnutí je zcela nové, není moc k smíchu a dopadlo na Modráčkovu vnučku Petru Buzkovou. Čtyřiatřicetiletá právnička se narodila pět let po dědečkově smrti a zná ji každý. Podle průzkumů je patrně nejpopulárnější českou političkou, každopádně však místopředsedkyní poslanecké sněmovny. Čerstvé plivnutí má formu písemného plánu na veřejné zostuzení Petry Buzkové. Důvěrný dokument získala Mladá fronta Dnes od svého anonymního zdroje, prý jednoho ze spolupracovníků předsedy vlády Miloše Zemana. A tak jsme si v květnu zopakovali na stránkách deníku lekci z klasických estébáckých podvrhů; kdo si pamatuje, co husákovská státní bezpečnost vydávala za písničkové texty českého undergroundu, ten při údajích o životě Buzkové ihned poznal rukopis soudruhů z Bartolomějské. Pěkné čtení to tudíž není.

Máme-li se pokusit uhádnout, komu a proč stojí poslankyně Buzková za tolik složité, kvalifikované a nebezpečné konspirační práce, není od věci nejdříve si povědět o poplivaném dědečkovi víc, než nám řekli Voskovec s Werichem. S výjimkou kratičké epizody ve straně pokrokových socialistů byl František Modráček podobně jako jeho vnučka významným sociálním demokratem: nejdříve poslancem vídeňské říšské rady a potom senátorem. V letech 1925?1939 také vedl Socialistické listy. Ferdinand Peroutka popisuje ve svém díle Budování státu, jak Modráček zvrátil koncem prosince 1918 sjezd sociálních demokratů tím, že se zastal legionářů. "Právě Modráčka pokládala levice za svého největšího nepřítele. Jistě právem. Byl tak ohnivým jejím nepřítelem, že odhodil všechnu opatrnost a posléze musel i odejít ze strany." Peroutka se zmiňuje i o tom, že Modráček ani v době, kdy měl svou vlastní malou stranu, se nechoval vůči sociální demokracii ukřivděně.

Petra Buzková má se svým dědečkem něco společného. I ona se snaží uchránit sociální demokracii před leninisty typu Miroslava Šloufa, i ona si při svých výhradách dosud počínala taktně, téměř elegantně. Stranu ovšem neopustila, pouze se zřekla v jejím vedení svého místopředsednictví na protest proti mohutnění opoziční smlouvy.

Oč lepší to má Buzková u obyčejných lidí, o to horší u Miloše Zemana. Když jí překvapivě nenabídl místo ve vládě, vyvlékl se z toho ještě bonmotem, že v této vládě nechce obětovat žádné ženy. Brzy ho dvornost přešla a na adresu Buzkové směřoval průpovídku, že do utkání nastupuje mužstvo a ne maskot. Nicméně po zprávě o diskreditační kampani Zeman nejdříve Buzkové slíbil, že to v úřadu předsednictva vlády vyšetří. Čímž ovšem myslel, že se zeptá šéfa sboru svých poradců Šloufa. Ten ho ujistil, že v jejich úřadu ten materiál nevznikl. A Zeman se znovu nabytou bohorovností doporučil pátrat, zda nevznikl v redakci Mladé fronty.

Dny plynuly, na věc se pozapomnělo. Až nedávno se Zemanův a Šloufův úřad ozval a podal trestní oznámení. Nikoli však na autora diskreditačního dokumentu, ale na neznámého pachatele pro "poškození a zneužití záznamu na nosiči informací": Čili nejde o to vypátrat, kdo desetistránkové svinstvo vymyslel a vložil do počítače na předsednictvu vlády, ale kdo to takříkajíc propíchl novinářům. Připočteme-li k tomuto zvláštnímu přístupu i naše dosavadní zkušenosti se sociálně demokratickými donašeči kufříků a čističi rukou, naděje na pojmenování Buzčiných nactiutrhačů se zdá být pramalá.

Krásná místopředsedkyně parlamentu, která podle diskreditačního dokumentu má "cejch... spíše líné osoby, jež působí hlavně zevnějškem", však jednoho dílčího vítězství nechtěně dosáhla už teď. Pokus o její veřejné znemožnění totiž prokázal, že je důležitou, dokonce obávanou politickou osobností. Kvůli líným maskotům se totiž estébácké výrobny pomluv neorganizují.

K šikanování bažantů

Co by to asi udělalo s českými důstojníky, kdyby se v hlavních večerních zprávách prvního televizního programu objevil svobodník a řekl reportérce, že v naší armádě už se nezdraví, že to je přece jasný? Velitel jeho praporu by ho pouze degradoval před nastoupenou jednotkou, nebo by ho ještě k tomu zavřel do basy?

Nedávno plácl jeden svobodník do obrazovky mnohem větší nehoráznost. Mluvilo se o tom, co už je a co ještě není šikanování mladších vojáků staršími, a svobodník klidně, rozmyslně a beze špetky pochyb prohlásil, že když se má udělat nějaká práce, první je na řadě ten nejmladší, to je jasný.

Být ministrem národní obrany nebo náčelníkem generálního štábu, už teď bych vydal rozkaz, který by všem podobným frajtrům tvrdě a jednoznačně vyjasnil, že právě tohle šikana je, protože podle řádů české armády jsou si všichni vojíni rovni. Mají stejná práva a stejné povinnosti bez ohledu na to, jestli jsou na vojně druhý měsíc nebo dvanáctý. Svobodník, který když má rozkázat, kdo vytře chodbu, pokaždé "jasně" vybere bažanta a nikdy ne mazáka, je možná slaboch, možná primitiv, možná i sadista, ale rozhodně se chová jako mizerný velitel.

Šikana je to, čeho se budoucí branci nejvíc bojí a před čím utíkají k modrým knížkám a náhradním službám. Vůbec se jim nedivím. Zvláště když znovu a znovu sledují v televizi i jinde debaty, ve kterých se šikana probírá, jako by to nebyla sprostota, ale spíše nějaký zvláštní herní systém, tu tvrdší, tu měkčí, někde s povinností čistit mazákům boty, jinde přispívat jim na cigarety.

Vážně míněný, nedvojsmyslný boj proti tomuto ponižování lidské důstojnosti nelze vést jinak než pod jednotným, tvrdým a nejvyšším velením. Jen to může mnohé české důstojníky a poddůstojníky postavit do pozoru, tedy před jasnou volbu: buď si přestanete ulehčovat svou práci jakýmkoli dělením mužstva na bažanty a mazáky, nebo přestanete být placeni z peněz daňových poplatníků a najdete si jiné povolání, případně poddůstojníci uvolní své funkce schopnějším vojínům.

Pokud se nejvyšší velitelé naší armády vší silou neoboří na všechny podřízené, jimž tohle dosud není jasné a kteří rovnost mezi vojíny tradičně považují za škodlivou civilní změkčilost, můžeme se v horším případě dočkat dalších sebevražd šikanovaných vojáků, v lepším pak příšerných kastovnických návyků, jaké si z vojny odnášejí mladí muži do života.