Sabina Laurinová patří k nejmladší herecké generaci, přesto už stačila ztvárnit řadu rolí divadelních, filmových i televizních. Hrála v Semaforu, v Divadle na Starém Městě, v Divadle Bez zábradlí, během sedmiletého angažmá v Divadle ABC vytvořila role v inscenacích Past na myši, Cyrano z Bergeraku, D?Artagnan nebo Vlak duchů. Účinkovala v seriálu Konec velkých prázdnin, v televizních inscenacích První a poslední, Polední žár, ve filmech Kainovo znamení, Padělatel, Má je pomsta. V pohádce Zdeňka Trošky Z pekla štěstí si zahrála princeznu Eufrozínu. Věnuje se i dabingu a natáčení rozhlasových her a pohádek. Již delší dobu uvádí s Pavlem Trávníčkem televizní pořad Do-re-mi. Nyní představuje Ofélii v muzikálu Hamlet.

Pocházíte z umělecky zaměřené rodiny. Tatínek vás však od herectví odrazoval. Musela jste své rozhodnutí tvrdě prosazovat?
Pokud si pamatuji na dobu svých čtrnácti let, kdy jsem se rozhodovala, co budu dělat, žádný velký konflikt mezi námi neprobíhal. Můj tatínek je diplomat. Velmi klidně mi vysvětlil, co mě v herecké profesi čeká, věděla jsem tedy, do čeho vstupuji. Tehdy jsem si ale nedokázala představit, že bych dělala něco jiného než herectví. A tak zvítězila konzervatoř.

Zjišťujete, že měl tatínek v něčem pravdu?
Měl pravdu v tom, že herecká profese je těžká a vydrží u ní jen lidé s pevnými nervy. Herci bývají velmi citliví, což jim na druhou stranu umožňuje lépe se vžít do různých postav. V herecké profesi je pořád něco nového. Jen co dojdete k premiéře, čeká vás další úkol. Je to o neustálém pochybování a práci na sobě.

A vy jste si ve čtrnácti herectví představovala jinak?
Nepřemýšlela jsem o tom. Lákalo mě hrát, zpívat, tancovat. Nepřipouštěla jsem si, že v herectví existuje rivalita, odříkání, pevný řád, který funguje zvlášť v divadle. Člověk musí být stále připravený. Jak říkala paní profesorka Helena Rejšková: "Nikdy nevíš, kdy přijede tvůj vlak."

V současné době zpíváte v muzikálu Hamlet. Čím vás muzikálové herectví zaujalo?
Příběh umocňuje hudba, je to trochu jiný projev než v činohře, veškeré emoce zde dáváte do hlasu. Projev je limitovaný hudbou, tím spíš, že v divadle Kalich nemáme hudbu živou. Je to komornější prostor, a proto vyžaduje civilnější projev.

Myslíte si, že se muzikálová produkce udrží do budoucna?
U nás měla opereta a muzikál vždy své místo, například v Hudebním divadle v Karlíně nebo v Divadle ABC. Muzikály tady mají tradici, nejsou žádnou novinkou. Říká se - co Čech, to muzikant - a já pozoruji v pořadu Do-re-mi, kolik lidí chce zpívat. Český národ si lásku k hudbě udržuje a muzikály určitě budou mít své diváky. Jediná věc, která lidi může odradit, je cena takových představení. Jenže muzikálová divadla si na sebe musí vydělávat sama.

Na roli Ofélie v muzikálu Hamlet jste se musela připravit hlavně pěvecky. Jak jste se s ní vypořádala?
Nebyla to moje první pěvecká příležitost, vždyť jsem začínala v Semaforu. Zpívaná role se od účinkování v činohře liší tím, že veškerý cit, napětí a energii musíte vložit do hlasu. Během zkoušení jsem chodila na hodiny zpěvu, ale základy jsem měla už z Kühnova dětského sboru a z konzervatoře. Teprve teď jsem si uvědomila, co všechno nám škola nabízela - měli jsme korepetici, melodram, šanson, hodinu zpěvu. Co bychom s některými kolegy teď za takovou podporu dali.

Liší se muzikálový soubor od činoherního?
V obou souborech jsem měla štěstí na skvělé kolegy. Rozdíl spatřuji asi v tom, že v Divadle ABC je stálý soubor, herci se za ta léta už znají, vědí, na co kdo slyší, jsou zvyklí na týmovou práci. V Hamletovi se v některých případech lidé potkali poprvé, většinou to nejsou činoherci, ale zpěváci. Jsou zvyklí vystupovat sami za sebe, a tady se učí pracovat s partnerem a vnímat jej. Herci se víc zabývají rolí, hledáním a vymýšlením různých situací a nálad. Pěvecký svět je přímočařejší.

Poté, co jste dostala nabídku účinkovat v Hamletovi, musela jste se vzdát některých rolí v ABC a jistě i dalších věcí. Litujete?
Je pravda, že jsem musela z ABC po sedmi letech odejít na volnou nohu, poprvé za sedm let mě angažmá svazovalo a musela jsem zvolit novou cestu. Ale kontakt s divadlem jsem nepřerušila. Pořád mám v ABC tři inscenace.

Chtěla byste si zahrát nějakou vážnou, třeba tragickou postavu?
Na konzervatoři jsme k maturitě nastudovali Sofoklovu Antigonu. To byla výrazná dramatická role a já jsem věděla, že i tam bych se cítila dobře. Na takovéto role jsem příliš štěstí neměla, v ABC i v Semaforu je repertoár spíš zábavný. V Divadle Bez zábradlí jsem ale hrála i v Mrožkově Tangu a styl této tragikomedie mi vyhovoval nejvíc. Byla bych ráda, kdyby nějaká vážná role přišla.

Měla jste možnost zahrát si s legendami, jako je Miroslav Horníček nebo Stella Zázvorková. Jak je vnímáte - ať už na jevišti, nebo v civilu?
Jako nesmírně vzdělané a humánní osobnosti. Doba je strašně uspěchaná, a právě na nich cítím určitý životní klid, moudrost a humor. Ačkoli oba zažili hodně vrcholů a propadů, dokázali se vždycky zvednout a jít dál.

Televizní diváci vás znají především jako moderátorku pořadu Do-re-mi. Měla jste s touto profesí nějaké zkušenosti?
Spadla jsem do toho zcela nečekaně. Během dvou dnů jsem se měla rozhodnout, jestli to zkusím, ale protože se ráda učím nepoznané věci, rozhodla jsem se kladně. Určitá skupina lidí tento typ pořadu odsuzuje, protože nesplňuje jejich intelektuální úroveň. Ale pro mě je to zkušenost k nezaplacení. Nemám ráda označení moderátor, stále se považuji za herečku a v Do-re-mi za Sabinu Laurinovou, která pořadem provází a měla by účinkující co nejlépe představit, zbavit trémy a třeba je i rozesmát.

V Hamletovi se pohybujete mezi profesionálními zpěváky. Jak vnímáte amatéry, kteří se chtějí alespoň jednou v životě postavit před kameru a více či méně dobře zazpívat ostatním?
Občas se v Do-re-mi objeví člověk, který už dávno mohl zpívat profesionálně. Naopak jindy výkon soutěžícího zaskřípe takovým způsobem, že si o něm ostatní myslí, že musí být blázen, když se tak dokáže shazovat před televizními kamerami. Ale každý dostane šanci. Buď si splní svůj sen, udělá někomu radost, nebo přijde k poznání, že už nikdy zpívat nebude. Právě v tom vidím smysl tohoto pořadu.

Přivedou vás někdy odpovědi soutěžících do úzkých?
Samozřejmě se to občas stane. Ale rozhovory si nechci dlouze připravovat, zůstanou spontánní, improvizované.

Nezahálíte ani v oblasti filmu. Se Zdeňkem Troškou jste natočila pohádku Z pekla štěstí. Nechybí vám před kamerou kontakt s diváky?
Nechybí, možná právě proto, že si ho dost užiju v divadle. Film vyžaduje jiný styl práce, je to velmi úzká spolupráce s režisérem, kameramanem a hereckým partnerem. Jim musíte důvěřovat, protože to jsou v daný moment jediní diváci a rádci. Kouzlo filmu je také v tom, že si ho můžete pustit třeba za třicet let a pořád zůstává živý, kdežto divadelní představení skončí a už nikdy se nezopakuje.

V tomto filmu jste si zahrála princeznu. Pokolikáté?
Zase takové štěstí na princezny nemám. I když mě čeká mě natáčení Z pekla štěstí II., takže si Eufrozíny užiju. Hrála jsem různé role, samozřejmě i v pohádkách, ale byly to třeba venkovské holky nebo nadpřirozené bytosti. Eufrozína patří ke šťavnatým rolím, které mám ráda, nabízí velkou škálu výrazových prostředků - vychytralost, vztek, humor i pláč. I v druhém dílu prý budu pěkná potvora.

Věnujete se ještě dabingu?
Věnuju, i když mám teď opravdu málo času. Ale v dabingu mám možnost prožít roli, kterou bych si třeba nikdy v životě nezahrála. Mám ráda precizní práci, třeba s režiséry Klosem nebo Hruškou. Ráda dabuju komedie a psychologické filmy. Když mi práce připadá příliš jednoduchá, nemám z ní dobrý pocit.

Chtěla byste si někdy vyzkoušet práci, která se netýká vaší profese?
Kdybych měla dělat něco jiného, určitě bych vyhledávala kontakt s lidmi. Nedokázala bych sedět v kanceláři. Jsem hodně temperamentní, proto by ta činnost nesměla být stereotypní. Moje maminka pracuje v cestovním ruchu a třeba průvodcovství je věc, která by mě bavila. Taky by mě lákaly produkční práce. Nemám ani osobního manažera, jak je v dnešní době zvykem, tyto záležitosti si ráda vyřizuji sama. Třeba budu někdy pro někoho i dobrou manažerkou... Všechno, co ráda dělám, se točí kolem nějakého vzruchu.

Máte za sebou jedenáct let herecké dráhy. Kam byste chtěla směřovat a čeho dosáhnout?
Čím jsem starší, tím víc přemýšlím o osobních věcech, třeba o dětech. A taky bych si přála mít štěstí na dobré projekty, kolegy a režiséry, se kterými bude mít smysl pracovat. Nechci ztrácet čas věcmi, které mi nic nedají, a ustrnout na tom, že se něco povedlo. Motorem je pro mě překonávat překážky. Chtěla bych stále dostávat výzvy typu Hamleta nebo Do-re-mi.

Co vás čeká v nejbližší době?
Natáčení pohádky Z pekla štěstí II. a další díly Do-re-mi. Pro Supraphon navíc chystám nahrávku pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele. Ale těším se taky na poznávací zájezd do Izraele, který absolvuju s tátou. Je to poprvé za sedm let, kdy mám v sezoně týden volna. A taky musím vymalovat.

MIRKA ŠTÍPKOVÁ