S Anthony Jamesem Dennym hovoří Antonín Zelenka

Australan, syn českého emigranta z roku 1948, začal podnikat v Sydney, později v Kalifornii a od roku 1992 žije a pracuje v Praze. Je majitelem firmy AAA Auto Praha.

Vaše původní jméno zní příjemně česky, Antonín Kubelka. Kdy jste se rozhodl jej změnit a proč?
Bohužel musel jsem ho změnit, když jsem šel do školy. V Austrálii v 70. letech bylo poměrně rasistické prostředí a během svého prvního roku v této škole jsem si dost vytrpěl, protože jsem měl takzvaně etnické jméno. Proto jsem si ho změnil podle svého otčíma. Najednou jsem byl Anglosas jako všichni ostatní a zjednodušilo mi to život.

Otec byl Čech a jako mladý chlapec v osmnácti letech se rozhodl emigrovat. Co nám prozradíte o své mamince?
Moje matka byla australská Irka, bylo jí devatenáct, když se seznámila s mým otcem. Pocházela z velice bohaté rodiny. A když utekla s mým otcem, tak ji její rodina v podstatě pustila.

Kdy jste poprvé zjistil, že máte v sobě jakési obchodnické či podnikatelské schopnosti?
Poprvé jsem uzavřel obchod, když jsem prodal auto, to mi bylo třináct. Šel jsem do školy a cestou jsem uviděl nádherný Ford Zefa z roku 1955. U auta stála stará paní a já jsem se jí zeptal, kolik by za to auto chtěla peněz. Ona mi řekla, že 16 dolarů. Když jsem přišel do školy, řekl jsem kamarádům, aby každý z nás složil čtyři dolary, abychom si mohli auto koupit. Potom jsem se setkal s jedním starším žákem u nás ve škole a ten řekl, že mám skvělé auto a jestli bych ho náhodou nechtěl prodat a za kolik. Napadlo mě, že bych to mohl trochu natáhnout, tak jsem řekl, že mu ho prodám za čtyřicet dolarů. A ještě ten den jsme uzavřeli obchod.

Do základní školy jste chodil v Sydney. Co následovalo potom?
Zůstal jsem ve škole až do doby, kdy mně bylo patnáct, což byla tehdy zákonná hranice pro to, aby lidé mohli skončit se školní docházkou. Chvíli jsem pracoval a po dvou letech jsem zjistil, že vrátit se do školy zase není až tak špatný nápad, takže jsem opět začal studovat.

Jaká to byla situace pro rodinu českého emigranta?
Ve 40. až 70. letech se nechovali k emigrantům z Evropy příliš laskavě, zatímco v polovině 80. let se stávalo módní, když člověk řekl, že je původně z Evropy. Až do té doby měli emigranti v podstatě těžký život, protože museli v Austrálii žít ve speciálně určených oblastech, a ti, kterým se třeba i podařilo uchytit v anglosaských čtvrtích, zažívali ze strany Australanů poměrně rasistické jednání.

Mnoho emigrantů pěstovalo v cizině český jazyk, kulturu, umění. Jak to bylo v případě vaší rodiny?
Můj otec by býval řídil jenom škodovky a kamarádil by se pouze s Čechy. Moje maminka uměla vařit skvělá česká jídla. Dům byl celý vyzdoben obrázky Prahy a v podstatě čímkoli, co mělo nějakou spojitost s Československem. Pak nastal čas, kdy jsem ho jedenáct let neviděl, protože otec se s matkou rozvedl, ale když jsme se setkali, tak vím, že nemluvil o ničem jiném než o Praze.

Poprvé ve svém životě jste přijel do tehdejšího Československa a do Prahy v roce 1985. Co vás nejvíce šokovalo?
Neměl jsem ani ponětí o tom, co mě očekává. Byl jsem velice šokován a myslel si, že to je to nejhorší místo na světě, které jsem kdy navštívil. - samozřejmě s výjimkou přírodních krás, které musí obdivovat každý. Svůj plánovaný čtrnáctidenní pobyt jsem zkrátil na pouhý týden a říkal si, že už se sem nikdy nevrátím.

Jak byste porovnal podnikání v podmínkách Austrálie, Ameriky a České republiky?
Jednu z věcí, kterou tady pociťuji, je to, že čeští manažeři neumí motivovat své zaměstnance. Když jsem podnikal dva roky ve Spojených státech, tak jsem se naučil, že nejlepší způsob, jak motivovat zaměstnance, je platit jim provize z toho, co prodají. Existují mladí Češi, kteří i přes své relativní mládí jsou stejně dobří, ne-li lepší, než zaměstnanci, které jsem viděl kdekoliv jinde ve světě. U nás ve společnosti jsme najeli na australský styl řízení: všecko je neformální, navzájem si se všemi zaměstnanci tykáme a je skoro až povinností, aby když někdo vstoupí do naší budovy, se usmíval, protože v momentě, kdy vidím, jak někdo vejde zamračený, tak mu doporučím, aby znovu vyšel ven a vrátil se zpátky s úsměvem na líci.

V roce 1992 jste založil první firmu v Praze - s jedním zaměstnancem. Kolik je jich dnes?
Máme teď asi pět set zaměstnanců.

Vykupujete mnoho vozů. Můžete prozradit, jaké procento těch vozů nepřijmete?
Vykupujeme v průměru 30 procent vozů, které nám byly nabídnuty, zbylých sedmdesát vozů musíme odmítnout buďto z technických důvodů, anebo proto, že se auta stala předmětem nějakého podvodu. A já bych v této souvislosti chtěl říct, že současná právní úprava není příliš pro spotřebitele výhodná. Týdně zjistíme, že jedno dvě auta, která jsou nám nabízena, jsou na leasing. Máme prostředky si to zjišťovat, co ale může dělat obyčejný spotřebitel, který ty prostředky nemá?

Co když spotřebitel zjistí, že koupil odcizené auto? Vrátíte mu peníze?
Okamžitě, bez jakéhokoliv problému vracíme peníze. A vracíme peníze zákazníkům i v takovém případě, že řekněme chtějí jet do zahraničí a němečtí celníci řeknou - my máme podezření, že toto auto je kradené, a zabaví ho na dobu dvou tří měsíců. I v takových případech vracíme plnou částku.

V současné době sledujeme boom nákupu po internetu. Může si zákazník kupovat vaše auta pomocí internetu doma z obýváku?
Samozřejmě. Funguje to tak, že si sedne k internetu, zavolá na náš telemarketing, tam si zapíšou, který vůz by ten zákazník chtěl vidět, a předají jeho žádost prodejci. Ten vezme kameru, obejde auto a předvede ho zákazníkovi, který sedí doma pohodlně v křesle. Takovým způsobem můžeme uzavřít obchod.