Maloměstské postavičky Karla Poláčka vždy vzbuzovaly soucit i úsměšek zároveň. Dokázal skvěle postihnout mluvu jednotlivých profesních skupin, výtečně přiblížil i svět dětí (jak jsme se znovu mohli přesvědčit při opakování seriálu Bylo nás pět podle stejnojmenné knížky). Filmaři adaptovali několik jeho románů (Muži v offsidu, Dům na předměstí) a soustředili se přitom zejména na neopakovatelnou jazykovou komiku a více či méně bizarní hrdiny. Sám Poláček aktivně spolupracoval na scénářích dalších snímků (jeho přítomnost bezpečně poznáme třeba ve werichovské komedii U nás v Kocourkově).

Svůj poslední román Hostinec U kamenného stolu, který vyšel za německé okupace, však již nesměl podepsat vlastním jménem (kryl jej Vlastimil Rada); spisovatelův osud se na sklonku války naplnil v Osvětimi. Jeho šumivý, jiskřivý humor však nepřestával upoutávat. I takový mistr slova, jakým je Josef Škvorecký, se vyznal, že právě v této knize objevil zázrak jazykových chapliniád. Když se roku 1948 naše zestátněná kinematografie chystala převést Hostinec U kamenného stolu na filmové plátno, stála před obtížným úkolem. Při psaní scénáře pomáhal Otakaru Vávrovi i Rada, avšak načrtli jen víceméně izolované figurky, jejich osudy se v mozaikovitě roztěkaném dějovém půdorysu nepropojily. Prosluněná atmosféra lázeňského městečka, zaplněného zhýčkanými letními hosty, zůstala jen polovičatá, jistě i vinou nezkušeného režiséra Josefa Grusse. Přesto film dodnes potěší některými situacemi a průpovídkami, ať již se jedná o sebezáhubné bědování hostinského Tatrmuže (Saša Rašilov), od něhož odešla žena, jeho rozhádané synovce (Rudolf Hrušínský, Svatopluk Beneš), kteří prozatím převzali vedení hospůdky, či třeba ušlápnutého pana radu Dinděru (Stanislav Neumann), slastně snícího o voňavé husičce i jiných pamlsech, které mu jeho razantní žena (Růžena Šlemrová) v obavách o jeho zdraví rozmlouvá, říkajíc pohoršeně: "Dinděro, on loudí".

S filmem se však vynořily potíže: shovívavý pohled na někdejší maloměstskou honoraci nebyl pro těsně poúnorovou dobu dost politicky "úderný" a do kin se dostal až v září 1949, anoncován jen jako další příležitost k pobavení. U publika však dobyl velké popularity: vyhledaly jej bezmála čtyři miliony diváků.

Soutěžní otázka č. 1