číslo 29/2000 |
|
Téma týdne |
|
Očima Ivana Hoffmana a Petra Nováčka
Dojíždění podle
zákona
Je snadno pochopitelné, že práci parlamentu občané sledují nejpozorněji při projednávání těch nejobyčejnějších zákonů. Jestliže například rozsah pravomocí Centrální banky je problém, ve kterém se kvalifikovaně orientuje pouze hrstka expertů a i řadový politik si rád nechá od předsedy své strany poradit, jak má zvednout ruku, pak v případě silničního provozu je odborníkem každý. Vládní novela zákona o provozu na pozemních komunikacích zaujala veřejnost díky pozoruhodnému nápadu, který se zrodil ve výboru ústavně právním Poslanecké sněmovny. Tento výbor navrhuje zrušit omezení rychlosti na dálnici a pro příště 130 km/hod pouze doporučit. Stoupenci rychlé jízdy argumentují sousedním Německem. Odpůrci zrušení rychlostního limitu v podstatě také - říkají, že naše dálnice jsou na rozdíl od německých konstruovány na nižší rychlost. Hůře se ve velké rychlosti projíždějí zatáčky, méně času je na brždění, když se objeví překážka za horizontem. Obě strany se obviňují z demagogie, různě vykládají statistiku o stáří našeho vozového parku, anebo o vztahu rychlosti k počtu dopravních nehod. Velmi zjednodušeně vypadá spor tak, že se odpůrci neomezené rychlosti ptají, proč ji zavádět? A stoupenci odpovídají otázkou - proč ne? Objevilo se ovšem podezření, že zrušení rychlostního limitu na dálnici může mít i velice privátní důvod. Mimopražští poslanci mají šanci odhlasovat zákon, díky kterému by byli rychleji doma. Pokud uvažují tímto směrem, měli by možná promyslet ještě riziko, že nedojedou vůbec. A nemusí to být pouze jejich vinou. Kód člověka Jestliže kdysi byla oblast sci-fi vyhražena literátům, nyní se na tenký led fantastických předpovědí postavili političtí představitelé nejvyspělejších zemí světa aby nám bezelstně oznámili, že díky zmapování genetické výbavy člověka nás čeká konec éry zákeřných nemocí a člověk že se bude dožívat dvojnásobného věku. Sestavení hrubé mapy genetického kódu člověka je přirovnáváno k rozbití atomu či přistání člověka na Měsíci. Je to dobré přirovnání a nejen v tom smyslu, že se podařilo něco v minulosti nepředstavitelného. Rozluštění genetického kódu totiž, podobně jako přistání na Měsíci či rozbití atomu, ty největší problémy lidstva vůbec neřeší. Většina lidí na zemi bude mít pravděpodobně i nadále hlad, nepominou války ani bída. Z pokroku vědy bude mít prospěch zlomek světové populace, pro většinu se nic nemění. Pokud se ovšem nestane něco, co i v této chvíli konce fantazie bude znít fantasticky. Vědci upozorňují, že přečtení genomu je zatím technickým úspěchem, úspěchem informatiky, po kterém nastává biologická fáze, kdy se bude teprve zjišťovat, jakou mají jednotlivé úseky dědičné informace funkci. Co když při luštění knihy života vědci nečekaně narazí na vysvětlení, proč je člověk tvorem agresivním, egoistickým a bezohledným? Následně by mohla na tuto deformaci nějaká farmaceutická společnost vyvinout sprej anebo tinkturu. Pak bude možné hovořit o objevu, který má smysl pro lidstvo. Zatím zůstaňme při zemi a mluvme o tom, že se rýsuje prospěch pro některé lidi. Komu patří prezident? Drama kolem zdravotního stavu slovenského prezidenta nakonec vyřešili jeho příbuzní, když zorganizovali jeho převoz do Rakouska. Zjednodušeně řečeno - když je prezident zdravý, patří svým voličům, státu, patří systému, jehož součástí je i ministr zdravotnictví, kterého prezident jmenuje. Když ovšem selhávají jeden za druhým tělesné orgány a životní funkce, patří prezident najednou manželce a dětem. Rodině Rudolfa Schustera se pak nelze divit, že svého blízkého vytrhli z rukou slovenských lékařů, kteří zřejmě jeho život spíše ohrožovali, než zachraňovali. Ti pak ve své bezradnosti nakonec ani nenamítali, že se prominentního pacienta ujme profesor Bodner, kterého ještě několik dní před tím slovenský šéfchirurg označil "provinčním lékařem". V takovém výroku lze bezpečně rozeznat kombinaci pýchy a nepřiměřeného sebevědomí, což zpětně vysvětluje zmatené diagnózy, operace na poslední chvíli, anebo chaotické převozy prezidenta z nemocnice do nemocnice. Dobrý lékař by asi měl být schopen přiznat chybu. Na druhé straně to určitě není lehké, protože tím riskuje ztrátu důvěry, a ta je nezbytná, když mu pacienti svěřují holý život. Lékaři, kteří pečovali o zdraví prezidenta, se místo konzultací s jinými odborníky rozhodli pro válku s novináři. Výsledkem pak není pouze kritický stav hlavy státu, ale také výroky občanů typu: "Bojím se, abych nemusel do nemocnice." Anebo: "Co může čekat běžný občan, když vidí, jak bylo postaráno o hlavu státu?" Na takovou otázku ale není jednoznačná odpověď, že obyčejný občan musí nutně dopadnout hůř než prominent. Obyčejnému pacientovi totiž na Slovensku nehrozí péče prominentních lékařů, tedy takových, kteří své postavení získali například díky kontaktům na tu správnou politickou stranu a méně již díky své odbornosti. Jsou prostě země, kde je ze zdravotního hlediska výhodné nebýt prezidentem. |