číslo 30/2000 |
|
Rozhlasová |
|
VZPOMÍNÁNÍ MIROSLAVA HORNÍČKA
Vzpomínání
Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční Kolotoč v měsíci redaktor Jan
Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek, jež vydal v nakladatelství
Formát pod názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro čtenáře Týdeníku Rozhlas
vyprávění o přátelství Miroslava Horníčka a Vlastimila Brodského.
Pane Horníčku, když jsem se probíral vaším
fotografickým archivem, zjistil jsem, že jsme přece jen zapomněli na jednoho herce,
kterého jste měl moc rád, na Vlastimila Brodského. A to by byla velká škoda. Jenom malá oprava, ne kterého jsem měl rád, ale kterého mám rád. Vlastimil Brodský přijel do Plzně v roce 1944, to ještě trvala válka, a hrály se tam soudničky Franty Němce. Vynikající představení Pepíka Šmídy, režiséra, kterého jsem miloval a jehož fotografii mám nikoliv náhodou pod sklem. Tehdy přijel Vlastimil se "Soudničkama" do Plzně a já nevím, jak se to stalo, najednou jsme spolu seděli v kavárně a povídali jsme si. Už během toho večera jsme se do sebe tak nějak lidsky zahleděli. Jednou se mne při besedě kdosi zeptal: A on vám byl od počátku sympatický? Odpověděl jsem: Jo, od počátku, od čtyřiačtyřicátého roku, protože už od té doby se podobal jedné krásné herečce, která se jmenuje Tereza. Takže mně se líbil ihned. Potom dokonce přijel do Plzně na představení Gerharta Hauptmanna Slavnost smíření, v němž jsem hrál hlavní roli. A po představení říkal: Člověče, bylo to dobrý, ale ty neděláš tečky, ty neklesáš v hlase. Ty nenaznačíš, že končí věta. Takže on mě učil dělat tečky. Ještě dnes jako dědek, když mluvím na jevišti a udělám tečku, tak si v duchu říkám - slyšíš, blboune, to byla tečka. A Vlastimil mě také vlastně dostal do Prahy do Větrníku, kde jsem začínal v pětačtyřicátém roce. Opatřil mi nejen angažmá, ale také byt. Bydlel jsem s ním ve stejném poschodí ve Veletržní ulici č. 3. A od té doby se známe a navštěvujeme i na chalupách, které máme kousek od sebe. V těch Němcových
Soudničkách hrál Vlastimil Brodský tuším také hlavní roli - starého Matulu... Podle vás byl už tehdy
podobný jisté Tereze. Koho jste měl na mysli? Čím si vysvětlujete slabost
jemného, laskavého, mírného člověka, jako je Vlastimil Brodský, pro
nejkrásnější české herečky? Vzpomínám si na rozhovor s
jeho první ženou, která ho líčila podobným způsobem jako vy... Ano! Tato paní, jejíž
profesí je balet, a pořád je stále půvabná, měla před mnoha lety oprávněný
dojem, že Vlastimil Brodský má přítelkyni, s níž už se delší dobu pravidelně
schází. Jednoho dne tuším před velikonočními svátky jí došla trpělivost. Upekla
krocana a k němu byl třešňový kompot. Když se Vlastimil Brodský vrátil z divadla,
jedl krocana a pojídal kompot. A když doplival pecky, jeho paní mu řekla, že má v
předsíni sbalený kufr, aby jí dal klíče od bytu. Jiný člověk by na jeho místě
udělal strašlivou scénu. Možná by došlo i na facky. Vlastimil Brodský byl sice
překvapený, vzal si však kufr, odevzdal klíče a odešel do světa. Prostě jemný,
ušlechtilý člověk. Hráli jste spolu někdy na
jevišti nebo ve filmu? Jak jste se s tím vyrovnal? Co jste říkal herectví
Vlastimila Brodského? Někdo je přírodou obdařený
krásou, krásným hlasem, krásným vystupováním, když však vyjde na jeviště,
nenastane mezi ním a diváky žádný kontakt. Někdo nemá ani krásný zevnějšek ani
krásný hlas a přitom okamžitě dojde mezi ním a diváky k jiskření. V čem to je? JAN HŮLA |