číslo 30/2000
vychází 10. července

Zpět na obsah         

Rozhlasová
publicistika


VZPOMÍNÁNÍ MIROSLAVA HORNÍČKA

Vzpomínání Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek, jež vydal v nakladatelství Formát pod názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro čtenáře Týdeníku Rozhlas vyprávění o přátelství Miroslava Horníčka a Vlastimila Brodského.

Miroslav Horníček, Vlastimil Brodský a Stella Zázvorková na slavnostním představení v Divadle SemaforPane Horníčku, když jsem se probíral vaším fotografickým archivem, zjistil jsem, že jsme přece jen zapomněli na jednoho herce, kterého jste měl moc rád, na Vlastimila Brodského. A to by byla velká škoda.
Jenom malá oprava, ne kterého jsem měl rád, ale kterého mám rád. Vlastimil Brodský přijel do Plzně v roce 1944, to ještě trvala válka, a hrály se tam soudničky Franty Němce. Vynikající představení Pepíka Šmídy, režiséra, kterého jsem miloval a jehož fotografii mám nikoliv náhodou pod sklem. Tehdy přijel Vlastimil se "Soudničkama" do Plzně a já nevím, jak se to stalo, najednou jsme spolu seděli v kavárně a povídali jsme si. Už během toho večera jsme se do sebe tak nějak lidsky zahleděli. Jednou se mne při besedě kdosi zeptal: A on vám byl od počátku sympatický? Odpověděl jsem: Jo, od počátku, od čtyřiačtyřicátého roku, protože už od té doby se podobal jedné krásné herečce, která se jmenuje Tereza. Takže mně se líbil ihned. Potom dokonce přijel do Plzně na představení Gerharta Hauptmanna Slavnost smíření, v němž jsem hrál hlavní roli. A po představení říkal: Člověče, bylo to dobrý, ale ty neděláš tečky, ty neklesáš v hlase. Ty nenaznačíš, že končí věta. Takže on mě učil dělat tečky. Ještě dnes jako dědek, když mluvím na jevišti a udělám tečku, tak si v duchu říkám - slyšíš, blboune, to byla tečka. A Vlastimil mě také vlastně dostal do Prahy do Větrníku, kde jsem začínal v pětačtyřicátém roce. Opatřil mi nejen angažmá, ale také byt. Bydlel jsem s ním ve stejném poschodí ve Veletržní ulici č. 3. A od té doby se známe a navštěvujeme i na chalupách, které máme kousek od sebe.

V těch Němcových Soudničkách hrál Vlastimil Brodský tuším také hlavní roli - starého Matulu...
Hrál jej tak skvěle, že autor soudniček František Němec mu do své knížky, kterou pak Brodskému věnoval, napsal: Vlastovi Brodskému za Matulu, ze kterého já udělal zloděje a on zase člověka...

Podle vás byl už tehdy podobný jisté Tereze. Koho jste měl na mysli?
Kdo by to asi tak mohl být? - Tereza Brodská! Už tehdy jí byl Vlastimil podobnej, i když ji měl až po mnoha letech. S Terezou Brodskou jsem nikdy nemluvil, ale rád bych jí to někdy řekl...

Čím si vysvětlujete slabost jemného, laskavého, mírného člověka, jako je Vlastimil Brodský, pro nejkrásnější české herečky?
Já si myslím, že ty sympatie byly oboustranné. Že i Jana Brejchová, s níž určitý čas žil, ho měla skutečně ráda. Protože Vlastimil Brodský je nesmírně jemný, citlivý a promiňte mi to slovo - ušlechtilý člověk.

Vzpomínám si na rozhovor s jeho první ženou, která ho líčila podobným způsobem jako vy...
Bíba!

Ano! Tato paní, jejíž profesí je balet, a pořád je stále půvabná, měla před mnoha lety oprávněný dojem, že Vlastimil Brodský má přítelkyni, s níž už se delší dobu pravidelně schází. Jednoho dne tuším před velikonočními svátky jí došla trpělivost. Upekla krocana a k němu byl třešňový kompot. Když se Vlastimil Brodský vrátil z divadla, jedl krocana a pojídal kompot. A když doplival pecky, jeho paní mu řekla, že má v předsíni sbalený kufr, aby jí dal klíče od bytu. Jiný člověk by na jeho místě udělal strašlivou scénu. Možná by došlo i na facky. Vlastimil Brodský byl sice překvapený, vzal si však kufr, odevzdal klíče a odešel do světa. Prostě jemný, ušlechtilý člověk.
Tak tuhle historku slyším poprvé, ale naprosto odpovídá jeho povaze.

Hráli jste spolu někdy na jevišti nebo ve filmu?
Ve Větrníku několikrát a především ve Švejkovi, kde já jsem hrál tři hlavní role - hostinského Palivce, majora Schrodra a poručíka Duba.

Jak jste se s tím vyrovnal?
Hrál jsem každou roli stejně, jenom jsem byl jinak oblečenej. Nevěřím v takové proměny, že herec je k nepoznání. Lidé nechodí do divadla, aby si o přestávce říkali: Prosím tě, byl to Höger, nebyl to Höger, já jsme ho vůbec nepoznal! Ne, Höger je Höger, Štěpánek je Štěpánek a Pivec je Pivec. Nevěřím v herecké převtělování.

Co jste říkal herectví Vlastimila Brodského?
Je vynikající. Jeho výkon je vždycky přesný, citlivý, něžný a jemný.

Někdo je přírodou obdařený krásou, krásným hlasem, krásným vystupováním, když však vyjde na jeviště, nenastane mezi ním a diváky žádný kontakt. Někdo nemá ani krásný zevnějšek ani krásný hlas a přitom okamžitě dojde mezi ním a diváky k jiskření. V čem to je?
V lidské upřímnosti. Divák pozná herce, který je upřímný a který hraje pro něj. Na rozdíl od herce, který hraje pro sebe a okouzluje se svými vnějšími přednostmi jako třeba hlasem a tělesným půvabem. To divák velmi citlivě vnímá a dává okamžitě přednost, byť i neuvědoměle, prvnímu typu herce. Poznal jsem na jevišti herečky, které se na mne dívaly jako do akvária, viděly jakoby skrze mne, ale vlastně mne vůbec nevnímaly. Byly okouzleny samy sebou, svou krásou, hlasem, půvaby a partner na jevišti byl pro ně naprosto nezajímavá nula. Pak jsem poznal herečky, které hrály z očí do očí. Věděl jsem, teď se na mne dívá, teď se mnou mluví a já jsem to všechno doslova fyzicky vnímal. Tomu se říká partnerství a podobně to platí i mezi hercem a divákem.

JAN HŮLA